Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - RADOSTNÉ VENČENÍ - 3. část: Kamarádka Airuška
Úvodník: Na jaře se do mne zamilovala osmiměsíční československá vlčice Airuška. Bylo to vlastně ještě štěně, ale pěkně vzrostlé. Dokonce kapku větší, než jsem já. Určitě si chce se mnou hrát, pomyslel jsem si, když ke mně zčistajasna přiběhla na lesní cestě. Její páníček ji vůbec nespouštěl z očí. "Jestli chcete, můžeme jít kousek společně" navrhl. Panička-babička souhlasila.
Článek: Ať jsem šel nebo běžel, měl jsem Airušku stále v patách. Počkej, já si tě vyzkouším, holka, napadlo mě a začal jsem ji škádlit. Drap, chňap! Klacek připraven! Co ty na to? Samozřejmě, že mi ho chtěla sebrat. Už už otvírala tlamičku, že se do něj zakousne. Lišácky jsem se bleskurychle otočil a prchnul. Na mě si hnedtak nepřijdeš, milá fenečko! Uznávám, že jsi stejně rychlá jako já, avšak já jsem bystřejší. Heč! S touhle hrou jsme si vystačili hezky dlouho.
Jejda, na obzoru je ohromná lesní louže! - zajásal jsem a šel se tam probrouzdat. Airuška pochopitelně za mnou. Když jsme vyšli ven, dostal jsem první československovlčáckou pusu v životě.
Pokračovali jsme uzounkým údolím z kopce dolů. Začali jsme se honit okolo páníčků. Kopeček - nekopeček, dolík - nedolík, rovinka - nerovinka. Metelení bylo čím dál tím rychlejší. Nabíralo přímo tryskové tempo a místy připomínalo let. Fííí! ...hotová tryskohonička! Juchů, to bylo radosti! Pro nás i pro páníčky, i když jen přihlíželi.
Únava nás donutila k odpočinku. Spočinuli jsme s Airuškou na blátivé tmavé hlíně. "Airo, ke mně! Johnnei, pojď sem!" volali páníčkové, když spatřili, v čem se válíme. Okamžitě jsme poslechli a páníček Airy nás za to odměnil pamlskem. Líbilo se mu, jak se se mnou jeho fenka spřátelila. Prý četl, že se naše dvě rasy zrovna moc rády nemají. "Může se zase někdy Aira s Johnneiem proběhnout?" zeptal se. "Určitě, budu ráda" přitakala panička.
Tak to byl první den našeho kamarádství s Airuškou. Domů jsme šli jako dvě šťastná prasátka, zmazaná pomalu až za ušima. Ale vůbec nám to nevadilo.
Při každém dalším setkání jsme si dosyta užívali báječných tryskohoniček. Jednou se k nám přidala Fíbí -zlatá retrívrice a podruhé obří pouličně smíšená dlouhosrstá Ený. Přes chlupy jí skoro nebyly vidět oči, nicméně rychloběh zvládala na výbornou. Boxerku Sáru jsem viděl v lese poprvé, její panička pospíchala do práce, takže jsme se jen očichli. Ani jsem ji nestačil na honičku vyzvat. Ostatní fenečky, které jsem poznal, mají kratší nožky, při tryskohoničce by měly velkou nevýhodu. Stařičká jezevčice Dasty se už jen loudá za paničkou, mazlivou a malinko rozhýčkanou Emičku nejasného plemene nepouští panička z vodítka, aby se jí nezaběhla, krysařička Norinka na mě stále štěká a cení zuby - nejspíš ze strachu. Roztomilou kokršpanělku Lilly a sněhobílou bišonku Keysi potkávám pouze v domě nebo při venčení na kraji lesa. Zjistil jsem, že nejsenzačnější tryskohoničky jsou prostě s Airuškou.
V parných letních dnech jsme chodívali s páníčky k mělkému potoku. Když jsme se tam dostatečně osvěžili, páníček cvičil na břehu Airušku v poslušnosti. "Airo, ke mně, k noze, stůj, sedni, lehni, zůstaň, čekej, volno!"- zněly některé jeho příkazy. "Hodná, výborně!" vyjadřoval se pochvalně, když Airuška vzorně splnila příkaz. Občas mě do výcviku zapojil také. Přišlo mu líto, že tam jen tak lačně civím na dobrůtky, které jeho fenečka dostávala za odměnu.
Sotva jsme si na sebe s Airuškou zvykli, přišel den, kdy jsem měl odjet domů. "Ještě půjdeme za Airuškou", rozhodla panička - babička. "Musíš se s ní přece rozloučit." Sešli jsme se na kopci u dřevěného paraplíčka. "Hopla!", zaveleli páníčkové, načež jsme s Airuškou vyskočili na lavičku, kde nás spolu vyfotili. Někdo tam zanechal kytici červených růží. Vypadalo to, jako bych je tam přichystal já na rozloučenou. Potom Airuška seskočila a znova hup! ke mně. Dlouze mě objala, jako by říkala: "To je škoda, že odjedeš, já tě tak zbožňuji, Johnnei!" Málem jsem uslintával blahem. Následovalo pár posledních tryskohoniček a krátký odpočinek v trávě, kde jsme se naoko oždibovali a já jsem naznačoval kousání. Mělo to vyjádřit: Mám tě také moc rád, Airuško, nejraději bych tě láskou sněd! Bude se mi po tobě v Praze moc stýskat! Než nám páníčkové dali opět vodítka, stačili jsme se ještě očumáčkovat. Že nevíte, co to je? Inu znamená to, že jsme si dali pár psích pusinek.
Trochu jsem si zavzpomínal a na zítra mám slíbeno, že zas po delší době Airušku uvidím. Jsem zvědav, o kolik povyrostla a nesmírně se těším na naše další skotačení. Nemohu se dočkat, má nejmilejší kamarádko!
21.12.2020 - Eva De Filippová