Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - RADOSTNÉ VENČENÍ - 4. část: Na zahrádce



Úvodník: „Jdeme na zahrádku, Johnnei," povídá panička - babička a dodává: „Za Airuškou nemůžeme, odjela se svým páníčkem pryč." Ach jo, tolik jsem se těšil! Co se dá dělat. Na zahrádku chodím ale také rád. Dnes jde s námi i páníček číslo 2 - vlastně děda.

Článek:       „Vrrr, haf, haf, vrrr!" ozývá se nazlobený vlčák Čilí ze zahrádky na svahu, kterou míjíme. Navztekaně na mě cení tesáky. Často se neuhlídám a oplácím to. Jeho páníčci tvrdí, že žárlí, protože ho moje panička  vždycky hladí, když tu nejsem. No a teď je mu divné, proč si ho nevšímá a věnuje se jenom mně.
   Cvak, cvak! otevírají se vrátka a já cupitám na zahrádku jako první. Hned sebou švihám do trávy, rovnou na záda. Všelijak se mrskavě kroutím. „Ty máš zase radost, viď Johnnei!" jásá panička. Spokojená, že jsem pozapomněl na Airušku a nesmutním.
   Děda se dává do práce. Staví kůlnu na dříví. „Na, hraj si!" vybízí mě panička. Hází mi kroužek a pouští se do sázení květin. Ale cožpak si mohu hrát, když mě to samotného příliš nebaví ? Budu radši sledovat páníčky při práci. Á, už vidím pěkné místečko na pozorování! Hop, skok!... přemísťuji se rovnou doprostřed záhonu s voskovkami. Náramně si tu lebedím jako na barevném koberečku, až z toho chvilkami podřimuji. „Jedeš! Koukej jít dolů!“ zaláteřila panička, spatříc mě v nádherném kvítí. Bleskově jsem seskočil, nechápaje, z jakého důvodu tam nesmím zůstat. Jen bylo divné, že ty květinky, na kterých jsem ležel, nějak nehodlaly vstát.
   Práce končí, ještě se bude zalévat. Děda pouští vodu a já okamžitě nabíhám do proudu prýštícího z hadice. Chňap, lap, frk!... - odskok od hadice a znovu a znovu. To je ono! Pro paničku je to veselé divadlo. Děda také nejde pro legraci daleko. Co chvilku otočí hadici proti mně, načež dostávám sprchu. Rychle mizím patřičný kus dál, abych nebyl úplně zlitý.
   Panička - babička naznačuje, že si teď můžeme hrát spolu. Připravila pár gumových hraček, se kterými si kdysi hrával můj páníček. „Johnnei, přines!“ přikazuje a už vzduchem létá modrý beránek, béžový pejsek nebo zelený kašpárek. Honem honem s nimi zpátky! Vždyť na mě čeká pochvala a hlavně piškůtky. Co bych neudělal za dobrůtky, že? „ Aportuješ skvěle, jsi šikula, Johnnei!“ přidává se k ocenění děda.
   Vzpomínám si, co jsem jednou zažil při hře s novým míčkem. Byl moc hezký, pestrobarevný a ještě k tomu pískací. Po hození doletěl až k plotu a prokutálel se do sousední zahrady, kde zrovna nikdo nebyl.  „No nazdar!“ vzdychla panička. „Přece ho tam nenecháme, musím pro něj“ umanula si. Se sousedy se znala, vlézt na jejich území klidně mohla. Jenže plot byl vysoký. Jak na to? Tu se jí zrodil v hlavě nápad. Přinesla z chaloupky dvě židle. Jednu dala před plot, druhou spustila za něj. Při nemotorném přelézání si připadala jako špatný horolezec, který neví, jestli vůbec vyšplhá k cíli, a když jo, tak jestli se vrátí nepochroumán. Akce se zdařila a panička odnesla vysvobozený míček raději k chaloupce, aby se po svahovité zahradě zas neskutálel. Od té doby si hrajeme s míčky na zahrádce jen na rovině, která se tam rovněž vyskytuje.
   Jsem zvědav, kterou cestou se dnes vrátíme domů, kladu si otázku, když děda zamyká zahrádku. Páníčkům se nechce jít zase kolem rozdurděného Čilího, a tak volíme kousek dál uzoulinkou stezku mezi zahrádkami. Vyjde to téměř nastejno, protože procházíme kolem dalších hafanních hlídačů. Nejdřív na nás spouští hrůzu v podobě ochraptělého štěkání starý bílý čuvač. Ten je ale zbabělý! myslím si, když vidím, jak se raději drží dál od plotu a nebo od něj odcouvává. Hned za rohem na nás urputně štěká velký černý vlčák. Ocitáme se
v jeho těsné blízkosti. Napětí roste. Ještě, že je za plotem, uvažuji, jinak by mě snad roztrhal! „Johnnei, necháš pejska na pokoji, rozumíš?“ nabádá mě panička. To že je pejsek? Takový běs? Přece si kvůli němu paničku nerozlobím, řekl jsem si a prošel kolem něj v klidu. „Byl jsi opravdu hodný, Johnneisku!“ pochválila mě panička- babička a pohladila.
   Někdy směřujeme domů velkou oklikou – lesem kolem rybníku a potůčků. Je to cesta nejdelší, ale pro mě nejlepší, protože se přitom pořádně vyběhám. Ale o tom až příště. Nechte se překvapit!


 



29.12.2020 - Eva De Filippová