Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Mravní dějiny českého národa II.
Úvodník: O duchu doby leccos vypovídá zákon č. 115/1946 Sb. o právnosti jednání souvisících s bojem o znovunabytí svobody Čechů a Slováků. Tento zákon schválilo Prozatímní Národní shromáždění dne 8. 5. 1946, tedy rok po konci války v Evropě. Klíčový je první paragraf: „Jednání, k němuž došlo v době od 30. září 1938 do 28. října 1945 a jehož účelem bylo přispěti k boji o znovunabytí svobody Čechů a Slováků nebo které směřovalo ke spravedlivé odplatě za činy okupantů nebo jejich pomahačů, není bezprávné ani tehdy, bylo-li by jinak podle platných předpisů trestné.“
Článek: Je logické, že bylo třeba zpětně legalizovat odbojové akce během druhé světové války. Ale! Ta skončila 8. 5. 1945. Zákon však byl napsaný až do 28. 10. 1945! Zločiny na Němcích či domnělých kolaborantech či vlastně komukoliv, kdo byl patřičně „onálepkován“, byly vykládány jako „spravedlivá odplata“. Veškerá zvěrstva, ke kterým během půl roku (!) po konci války docházelo, byla ergo dle zákonů ČSR v pořádku. Opravdu divná doba s divnou morálkou.
Jistě, atmosféra doby byla extrémní a vše, co se v polovině 20. století odehrálo, do té doby nemělo obdoby. Během poválečného Norimberského tribunálu byly poprvé v dějinách souzeny zločiny proti lidskosti. Nacisté se dopouštěli činů slovy jen stěží popsatelných. Na některé věci zůstává asi jakýkoliv jazyk krátký… Poprvé v dějinách systematicky zprůmyslněli smrt. Češi pro ně byli podlidé, jejichž ekonomický potenciál měl být využitý během války a po nacistickém vítězství měli být vysídleni na východ či vyvražděni… Znamená to ale, že každý Němec byl nacista? Že každý páchal zločiny proti lidskosti? A že když to dělali oni, je v pořádku, abychom to dělali i my? Oko za oko platilo v Chamurappiho zákoníku před 3 700 lety. To jsme se skoro za 4 000 let vývoje nikam neposunuli? Oko za oko a svět bude slepý, prohlásil Mahátma Gándhí, mimochodem zavražděný… Svou roli v těchto událostech nepochybně sehrála i frustrace a ponížení z mnichovského diktátu a roky ohýbání páteře v době okupace a možnost najednou to vrátit těm, co za všechno můžou a umlčet tak hlodání pochybností o vlastní vině a selhání.
Na únor 1948 lze nahlížet z různých pohledů. Můžeme ho interpretovat jako zneužití moci a násilný puč. Zároveň jako legální proces v rámci tehdejších zákonů. Také jako formalitu, které na faktickém dění nic nezměnila. A nebo komunistickou optikou jako „vítězný Únor“. Toto vše se skrývá pod těmi několika dny před více jak sedmdesáti lety. A je symbolické, že v této krizi ještě naposledy vstoupil na kolbiště dějin prezident Beneš, aby sehrál závěrečný part tragédie svého prezidentského úřadu. Jeho ustoupení Gottwaldovi a vyhovění jeho požadavkům definitivně spustilo období druhé totality trvající dlouhá čtyři desetiletí. Období, kdy ti, kteří ještě měli síly, kvality a odhodlání se postavit totalitní moci, byli opět pronásledováni, perzekuováni, mučeni, zavírání na dlouhá léta do žalářů, vražděni a popravováni. Období, během něhož podle různých odhadů opustilo území Československa až na půl milionu jeho obyvatel. Období, kdy část národa, raněná už během války, dále krvácela a v jiné částí se opět probouzely ty nejnižší a nejzavrženíhodnější pudy, které se tentokrát institucionalizovaly v podobě Státní bezpečnosti a sítě jejich agentů a přisluhovačů. Období, které zasáhlo několik generací a vytvořilo pokřivené hodnoty a vzory a dokonce dokázalo věc zdánlivě nemožnou – měnit dějiny. Pokaždé, když totalitní režim dostane tolik času a prostoru, aby si vychoval nové generace, zažere se pod kůži národa zhoubněji a vytrvaleji než jednorázový akt agrese. A bují jak nádor dál, i když je navenek odstraněn. Polistopadová 90. léta přinesla éru nadějí a šancí na změnu. Vzhledem k předchozímu půlstoletí vývoje by bylo zpětně naivní očekávat, že se kormidlo dějin rázem otočí o sto osmdesát stupňů. Jednoduše proto, že těch pozitivních sil nebylo a ani nemohlo být tolik, aby měly dostatek síly jednoznačně se vypořádat s těmi negativními. A tak nějak k tomu chyběla i větší vůle… A stejně, jako se národ nedokázal vyrovnat s nacistickou okupací, nedokázal se vyrovnat ani se čtyřiceti lety komunistické diktatury. Tím spíše, že se „nadechl“ ještě slabší než dříve a čelící nepříjemné skutečnosti, že zatímco vinu za druhou světovou válku šlo svalit na „ty druhé“ a připsat jim jednoduše vše špatné, teď by bylo třeba zaměřit pozornost do vlastních řad… A tak se 90. léta proměnila v pole promarněných příležitostí. Kupónovou privatizaci můžeme najít definovanou jako snahu o transformaci socialistické ekonomiky v kapitalistickou, ale zrovna tak se k ní hodí přízviska o kolosálních podvodech a nebývalém rozkrádání státu. Z řady bývalých pionýrů socialismu se stali kapitáni kapitalismu, mnozí bývalí stoupenci komunismu náhle prozřeli a uvědomili si, že vlastně byli odjakživa demokraty, spousta lidí ztratila paměť a nepamatovali si, že se támhle s někým scházeli a o někom něco vykládali, část lidí někde někdo podepsal, aniž by o tom tušili, spousta složek a materiálů se záhadně ztratila či byla zničena… a samotná KSČ si jen změnila název a dál tlačí tu káru proletářské revoluce světem a že má velké bratry, ke kterým může vzhlížet a učit se od nich – a bohužel nejenom ona. Ostatně už v roce 1929 to Klement Gottwald v poslanecké sněmovně tehdejšího Národního shromáždění vyjádřil jasně: „Říkáte konečně, že jsme pod komandem Moskvy a že si tam chodíme pro rozum. […] A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry… Přejde vás smích!“ Ale to už je dávná minulost, že… Nebo snad ne?
Z deziluzí, rozčarování a nenaplněných naději 90. letech vyrostly na počátku 21. století na české politické scéně podivuhodná uskupení i persony. Měli jsme tu a dosud máme politické podnikatele, marketéry, demagogy, populisty či extrémisty. Pokud se zamyslíme ale nad celkovým vývojem, lze to vnímat jako logické pokračování a do určité míry snad už konečně i vyústění předchozích dekád a (zlo)činů, které byly na českém národě spáchány. Když se vrátíme k českému národnímu obrození 18. a 19. století, šlo o fenomén, který se rozpínal po několik generací. A teď si vezměme, že padesát let tu byly systematicky likvidovány a vyháněny české mravní, intelektuální, kulturní či politické elity. Ztráty národa z téhle „doby temna“, byť asi těžko dopočitatelné, se budou pohybovat v řádu vyšších statisíců. A tahle prázdnota se musela projevit a nyní se musí znovu zaplnit, což ale není nic snadného ani rychlého. Navíc v neustálém boji se silami inklinujícími ke „starým“ pořádkům nebo s obyčejnou lidskou hloupostí a malostí.
Pokud jsme nyní třicet let po sametové revoluci, je to z pohledu lidského života kus, ale z pohledu ostatních dějů jen mrknutí oka. Před téměř šedesáti lety (roku 1963) pronesl Martin Luther King slavnou řeč I have a dream, v níž vyslovil přání, že jednou vymizí rasismus a synové bývalých otroků i otrokářů vedle sebe dokáží žít jako bratři. Přestože od té doby uteklo téměř dvojnásobné množství času co od pádu železné opony v bývalém Československu, rasismus ani dnes není uzavřeným tématem v USA ani v jiných částech světa a stále je mezi lidmi přítomný a nebezpečný a pochybuji, že za touhle ideologií uděláme v dohledné době tlustou čáru. Když vznikla již vzpomínaná „I. republika“, měla štěstí, že vyrostla na pevných a širokých základech, které byly budovány po většinu 19. století. A právě díky nim také vůbec vznikla. Česká republika na počátku 90. let se naopak ocitla v situaci, kdy podobné podhoubí bylo desetiletími komunismu a nacismu vymýceno a teprve musí znovu vyrůst.
Kdo se někdy staral o zahradu, rozumí tomu zdlouhavému procesu. Vypěstovat ji trvá v případě menších květin či keřů roky, v případě stromů desetiletí. Vybudovat a udržovat krásnou zahradu je náročný proces, který však může být zhacen během jediného okamžiku. Strom, který roste staletí, zvládne člověk pokácet během pár minut. &Skůdci, plevel, půda otrávená chemikáliemi, nedostatek vláhy… Postačí chvíle nepozornosti či zlého úmyslu a z oázy radosti se stane místo zkázy. Jenže i tahle půda jde znovu obdělat, znovu jí vrátit řád a život, jen to není hned a nejde to lehce. Opět slovy Winstona Churchilla, stojí to krev, pot a slzy. Ale i poušť se dá změnit v úrodnou krajinu.
A z toho důvodu, navzdory neutěšené současnosti, jsem s výhledem do budoucna mírným optimistou. A jako Martin Luther King, i já mám sen. Sen o hrdém a mravním národu, který ve společenství ostatních národů zaujme důstojné místo a jehož elity i řadoví členové si nebudou navzájem dělat ostudu. Sen o národu, který bude partnerem ostatním národům, ne potížistou či černým pasažérem, který se jen veze, když je mu to výhodné, a dělá problémy, když se po něm něco žádá. Národu, který bude soudržný a semknutý kolem skutečných hodnot, ne rozeštvaný a slabý. Je to cesta křivolaká, plná nástrah a slepých odboček, cesta, po které budeme kráčet ještě dlouho, ale ta cesta tudy vede a to je důležité. S každou novou generací se musí posilovat mravnost, etické hodnoty, vzdělanost a řada dalších důležitých ctností a naopak oslabovat ty špatné. Přestat zalévat semínka zloby, závisti, hlouposti, nenávisti, omezenosti a další jim podobná. Nechme je hluboko pohřbené a dopřejme vláhu tomu dobrému v nás.
Po padesáti letech to potrvá alespoň dalších padesát, spíše sto let, než takový stav nastane. Musí se to doslova odžít a narodí se ještě několik generací, než nastane skutečná sebereflexe českého národa a jeho soudobých dějin následovaná tolik potřebnou katarzí. Teprve až konečně uzavřeme ty předešlé kapitoly, začnou se psát nové. Zatím stále ještě nejsme na další stránce, i když už uběhlo tolik let. A ano, naplnění tohoto snu se pravděpodobně nedožiju, možná se ho nedožije nikdo a český národ ten rozhodný krok nikdy neudělá. Jeho prohra. Ale věřím. Věřím, že mé děti už do téhle doby nahlédnou, a jejich děti v ní budou i žít. Práce s nastupujícími generacemi mě plní nadějí, že český národ má potenciál mravně vyrůst. Musíme však za tím cílem jít, bojovat o něj a nevzdávat to. Protože zažijeme ještě hodně pádů, ran, slepých cest a zrady. Být slušný a čestný je jedna z nejtěžších činností v životě, zároveň je to ale i životním posláním skutečně lidských bytostí.
Autor: Tomáš Zářecký
Zdroj: seniortip.cz, ilustrace: deník.cz, Library of congress, https://de.wikipedia.org/wiki/Kapitulation
06.04.2021 - redakce