Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Tomáš Zářecký: Žijme respektem



Úvodník:  „Všichni jsme si rovni. Všichni máme stejný potenciál. Všichni jsme lidské bytosti.“ Jeho Svatost XIV. Dalajláma


 

Článek: Jak dlouho trvají lidské dějiny? Otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď. Záleží na tom, zda je budeme počítat od našeho současného evolučního stupně, či od počátků lidského rodu jako takového. V prvním případě bychom se museli vydat proti proudu času o přibližně 200 000 let nazpátek (ale třeba ještě o kus dál), v druhém by se naše putování počítalo rovnou na miliony let, zhruba někam mezi 2,5 až 3 miliony. S trváním lidské společnosti to je podobné a opět záleží na kritériích, z jejichž pohledu zkoumáme problém. Státní společnost trvá přibližně 5 000 let – takhle staré jsou archeologicky doložené dosud nejstarší objevené civilizace, například egyptská stará říše či dynamicky se proměňující státní útvary orientální Mezopotámie (oblast dnešního Předního východu). Těmto říším z logiky věci předcházely města a vesnice, kde už lidé rovněž žili v určitých pospolitostech, komplikovaně propojených vztazích různých závislostí, vazeb a citových pout.


Zemědělství vzniklo v různých koutech tehdy skutečně zelené a modré planety nezávisle na sobě, ať už se jednalo o Ameriku, Afriku či Asii, někdy před 10 000 lety. Se znalostí obdělávání polí se lidský druh usadil a přestal putovat za kořistí. Stavěl si domy, budoval domovy. Vyráběl užitečné nástroje, zdobil umělecké předměty, přechovával cennosti i koval zbraně. Konal rituály a náboženské obřady, vyprávěl si tajuplné příběhy a předával si ústně moudrost z generace na generaci. Učil se, obchodoval, komunikoval. Jenže i před onou, v učebnicích dějepisu dramaticky nazvanou neolitickou zemědělskou revolucí, už žili lidé pospolu. V tlupách čítajících několik desítek členů putovali krajinou za zvěří, tancovali magické rituály kolem ohňů, prokazovali statečnost i lstivost tváří v tvář lépe vybaveným predátorům, žili a umírali. Než si osvojili lovecké dovednosti, sbírali bobule, kořínky a mršiny. V jak velkých skupinách či rodech se tehdy pohybovali? A lze i o skupině čítající třeba jen čtyři, pět členů hovořit jako o společnosti? Protože pokud ano, tak by se dějiny lidské společnosti nezačaly psát před pěti tisíci lety na březích Nilu, Eufratu či Tigridu, ale už… no vlastně kdo ví kdy už?

A není to nakonec jedno? Z pohledu omezeného lidského života je to délka stejně nepředstavitelná, ať se bavíme o tisících, stovkách tisíc či milionech let. Ta doba, kterou už kráčíme krajinou, pozorujeme stále tytéž hvězdy, nohy nám omývá tentýž příliv… Ten počet generací, ať už počítaný od nejstarší doby kamenné nebo „jen“ od civilizace velkých pyramid a božských faraonů, překračuje reálnou představivost bytostí limitovaných existencí tak dočasnou, že málokdy přesáhne století. O čem ale dějiny lidské společnosti vypovídají? Jaké to jsou dějiny?

Jsou to dějiny neustálého boje. Boje lidí s přírodou o holé přežití, ale také boje lidí mezi sebou o zdroje, výhody a prosazení sebe sama na úkor druhých, prosazení svých názorů. Je to boj pravdy a lásky se lží a nenávistí, jak by řekl Václav Havel. Dějiny lidské společnosti jsou také dějinami nepochopení, fanatismu, omezenosti a hlouposti. Upřesněme, že nejen nepochopení, ale zejména neochoty pochopit, vcítit se do druhých a vidět svět jejich očima. Dějiny lidí jsou naplněné útlakem, pronásledováním a diskriminací – prostě perzekucí na základě čehokoliv. Jako kdyby lidé od nepaměti instinktivně vyhledávali nepřítele uvnitř vlastního druhu a proti někomu či něčemu se bezustání potřebovali vymezovat. Jako kdyby bez konfliktu nemohlo být naší existence. Náboženství, rasa, politické přesvědčení, majetek, pohlaví, území… Nezáleží na tom co, vše se dá využít k rozdmýchání nenávisti, války, destrukce. Společenské dějiny jsou dějinami neustálé nadvlády silnějšího, dobývání a pokořování, dějinami vznikání a zanikání, věčného koloběhu života a smrti. Nic netrvá věčně, ani ty nejsilnější říše, i to nejtemnější období jednou pominulo, stejně jako na období míru a blahobytu zůstaly pouhé vzpomínky roztékající se pod proudem hořkých slz. Lidské dějiny, to je nekonečná přehlídka promarněných příležitostí, nenaplněných snů a zmařených osudů. Vždyť kolik fantastických uměleckých děl, převratných vynálezů, objevů medicíny či vědeckých teorií spolu s prostými lidskými osudy, láskami a přátelstvími skončilo v bezpočtu plynových komor, vyhlazovacích táborů, gulagů, v utajených masakrech, popravách bez soudu, v bestiálních rukou všemocné tajné policie, ať už se jmenovala jakkoliv a sloužila kterémukoliv režimu… O co všechno lidská společnost přišla vlastní vinou?

Naše dějiny samozřejmě obsahují i neuvěřitelné množství pozitivních věcí, nejenom těch negativních. Vždyť jsou to dějiny lidí a v každém člověku se nachází dobrá i zlá semínka. Záleží na každém jedinci, jaká bude zalévat a pěstovat. Potenciál tvořit i ničit je s námi neodmyslitelně spjatý, patří k nám stejně neoddělitelně jako dýchání či potřeba spánku.


***

Autor příspěvku: Tomáš Zářecký
Pokračování úvahy a více o autorovi: seniortip.cz




Zdroj foto: pixabay.com 
 

31.01.2022 - redakce