Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - FOTOPOSTŘEHY: Moje kuchyň, moje laboratoř



Úvodník: Stala jsem se bioženou. Nedobrovolně. Jenomže když moje tělo vyhlásilo protest a na své obrovské zákazové značce přeškrtlo valnou část mnou běžně konzumovaných potravin, nezbylo mi nic jiného. Zoufale jsem zírala do knihy svých - za celý život posbíraných - receptů, z níž jsem jich mohla 95 % vyloučit. Co teď? Do lesa na kořínky? Nebo radši rovnou hladovka? Všechno mi připadalo snazší, než začínat úplně od nuly. Shánět jiné potraviny, nové recepty, všechno se učit znovu. Trávit čas v kuchyni pro mě byla vždycky spíš nutnost než záliba. Takže to vypadá na malé kuchyňské galeje!

Článek: Nejprve jsem šla cestou nejmenšího odporu. Zeptala jsem se nadšenějších a zkušenějších biokuchařek... Dobromyslně mě zavalily tisícemi a tisícemi zdravých receptů, zahltily jimi počítač a na několik hodin ucpaly internetovou síť v celé střední Evropě. Trpělivě jsem se těmi megadaty probírala a odškrtávala položku po položce - ve většině receptů se nacházela minimálně jedna ingredience na mé zákazové značce. Sakra! Paklíček karet, které jsem si vylosovala, byl uboze hubený. Když konečně nějaký recept prošel, začínal zpravidla nějak takhle: "Čerstvě nasbírané chaluhy z rovníkového proudu Tichého oceánu suš po dobu 72 hodin při teplotě 28,7 °C. Když jsou chaluhy dokonalé suché, namoč je na 24 hodin do přefiltrované vody obohacené o..." Ajaj. Bude to těžší, než jsem si myslela!

  

Takže jinak. Nádech, výdech... Uklidnit se. Pak skočit do obchodu, zabrousit do regálů se zdravou stravou a začít znovu vybavovat laboratoř. Většinu toho, co nemají, sehnat na internetu. Na jedněch stránkách něco, na jiných něco jiného. Nekoukat na ceny! No a když je všechno po kupě, nakonec se s curiovským odhodláním pustit do chemických pokusů. Prostě něco vyzkoušet. Jak se to dělalo kdysi. "Přiměřeně, přiměřeně," nějak už to dopadne... A dopadlo. Jupííí! Hned na poprvé se to povedlo. Ovesná placka naslano a ovesné sušenky nasladko. Chutná mi to, mám radost. Možná to půjde...

 

Po prvotním úspěchu posíleném štěstím začátečníka ovšem nastávají horší chvíle... Příští várka splácaná s falešně nabytou sebejistotou se roztekla po pečicím plechu jako patnáctka před pěkným klukem. Sakra! Měla jsem si minule poznamenat, kolik jsem čeho použila. No ale dobře, příště odměřuju a zapisuju. A mám další nápad: Abych nejedla pořád to samé, zkusím místo ovesné mouky kokosovou... Těsto navíc hustím i samotným sypaným kokosem. V rukou válím kuličky, které drží dobře tvar, hezky voní. Jenomže ouha, přestože v nich jsou samé dobré přísady, nedá se to jíst. Sousto mi podivně roste v puse, hrdlo se stahuje do šíře brčka - jsem had, co místo myši spolkl krávu. Tak nic, zpátky k ovsu. Dej kobylám, to ti povídám...!

 

Začínám si zvykat, systémem "pokus-omyl" se učím různá vylepšení, podobně jako u náhrady pečiva postupuji i u teplých jídel. I tam mi začínají docházet nápady. Ryby jím teď tak často, že se musím občas v zrcadle kontrolovat, jestli už mi nerostou žábry. Některé kombinace jím opravdu poprvé v životě, třeba makrelu se špenátem, bazalkou a pohankovými těstovinami - nic víc, pak už jen sůl. Je to chutné, ale věčně se to jíst nedá. Potřebuji do procesu zařadit více přísad! Projíždím internet, hledám možnosti... A něco málo nacházím, i když mě z těch cen docela přechází zrak. No, ty kráso! Ke všemu jsou všechny tyhle úžasně zdravé přísady ne vždy úplně chutné... Za ty prachy to ale přece nevyhodím! Učím se je zpracovat, různě kombinovat, dochucovat. A postupně se v tom zlepšuju. Nebo si možná jen zvykám, jsem skromnější. Jojo, hlad je opravdu dobrý kuchař.

 

Po třech měsících experimentování mám odvahu vyzkoušet, co by se mnou udělal návrat k původní stravě. Aspoň občas si trochu zahřešit....! Mám ukrutnou, až vražednou chuť na obyčejný rohlík. Po starém klasickém způsobu si ho zamáznu máslem a vylepším šunčičkou. Mňam! Velmi rychle ale přichází zklamání. Extáze chutí se nekoná. Asi se mi změnilo vnímání. Ten rohlík je... prostě... úplně obyčejný! Cítím ho na jazyku úplně jinak než v mých vzpomínkách. Vlastně zlaté moje ovesné placičky, které už teď chystám na více způsobů, třeba se strouhanou mrkví a opéct na přepuštěném másle. No tak dobře... Ještě před pár týdny jsem se bála Vánoc bez klasického cukroví, ale teď vím, že to prostě dám. Doufám, že i bez závisti. Plním ostatně svou "krabičku cukroví" každý týden, tak co. Čím dál snadněji, chutněji a  zdravěji. A to je přece to nejdůležitější! Bříško si už zase spokojeně přede - fachčí přesně tak, jak má předepsáno v návodu od výrobce. Vzájemně si posíláme své díky. Člověk zvládne všechno, co se zvládnout rozhodne. A heč, vypadá to, že většinu vyloučených potravin budu moci postupně zařazovat do stravy zpátky. Už brzy... Na co se nejvíc těším? Na banány a kakao, mňam!

   

12.12.2022 - Renata Šindelářová