Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nedůvěra v osud finanční pomoci



Úvodník: Nacházíme se v období, kdy lidé v zájmu lidství „pouštějí žilou“ svým peněženkám a bankovním kontům. Existují ale občané, kteří nedají ani korunu. Nikdy!

Článek: „Na žádnou pomoc nedám ani korunu. Stejně se to všechno rozkrade a ti postižení dostanou h….!“
„Já budu posílat prachy na charitu a potom se dočtu, že se s tou pomocí vesele kšeftuje.“
„Sami nemáme peníze a jiné budeme živit?“
„Já pošlu SMSku a stát s mobilními operátory si na tom budou mastit kapsu“
To je pouze několik nesouhlasných názorů na pomoc postiženým bližním. Samozřejmě, že každý má právo na svůj názor. Proč však tyto názory vznikají? Je to lakota, závist, blbost anebo naopak vychytralost národa, kterému je hned všechno jasné, což je také jedna ze stránek české povahy.
Nebo na tom je přece jenom něco pravdy? Ti méně pesimističtí mezi pesimisty počítají, že se k potřebným dostane asi tak 30% z darované částky.
Myslím si, že se v některých částech světa stává, že je humanitární pomoc nebo její část rozkradena. V určitých oblastech si ji můžou přisvojit ozbrojené bandy, které ji pak výhodně zpeněží. Bohužel, stává se to. Pomoc se dostává i do takových míst na světě, kde zrovna není na růžích ustláno. Ostatně, nechoďme do světa. I u nás známe případy, kdy v nejpostiženějších oblastech po povodních, měli v domácnostech z humanitární pomoci tři televize, dvě pračky… A to i ti, kteří neutrpěli žádnou újmu. Všichni musíte znát ten případ, kdy si rodina zateplovala střechu „pemprskama“. Nebo když organizace poskytla kamion balené vody, ale dostala potvrzení na pět kamionů. Těžko, opravdu těžko se pak pomáhá člověku.
Tyto negativní postoje posílil i náš státní hyenismus, kdy politici vyzývali ku pomoci a stát vydělával na cizím neštěstí u dárcovských SMS. Nikde jsem se nedočetl jestli mobilní operátoři následovali stát a vzdali se v tomto případě zisku.
Mimochodem, pokud to nevíte, dárcovská SMS je český vynález. Konečně jsme se zapsali ve světě něčím lidštějším než semtexem a průraznými projektily.
Z daných poznatků vyplývá, že by organizace, které manipulují s těmito prostředky měly být maximálně otevřené, jejich účetnictví lehce přístupné pro každého občana. Měly by být častěji než je obvyklé prověřovány státními kontrolními úřady. Také by, podle velikosti organizace, měly mít jednoho, maximálně dva placené pracovníky. Ostatní, pokud chtějí pomáhat, měli by pomáhat zdarma. Samozřejmě, pokud někdo bude doprovázet konvoj s pomocí je pochopitelné, že mu mzda vyplácena bude. Ale i tohle by se mělo zveřejňovat. Je to paradox , ale pomoc lidem není asi žádný med.
Naštěstí i přes tyto výkřiky nedůvěry a snahy o zneužití lidského neštěstí, je na světě pořád spousta lidí, kteří pomáhají. A to je dobře. Tak můžeme vidět stařenku, která dává tisícovku z výsměchu, který jí vyplácí stát za celoživotní dřinu. Ale také můžeme být svědky toho, že americký prezident vyzve všechny Američany aby pomohli dle svých možností a sám poskytne 10.000 USD ze svého ročního platu 400.000 USD. Ale je to o dobrovolnosti, takže jaké výčitky. Ale jsou i jiní. Např. Michael Schumacher – 7,5 mil. eur (232 mil. korun), Steven Spielberg – 1,5 mil. USD (34,5 mil. korun) a stovky a milióny dalších. A já před těmito lidmi s úctou smekám. Třeba i jen pro desetikorunovou pomoc.
O mezinárodní pomoci něco vypovídá film Beyond borders (v záhadném českém překladu Hranice zlomu). Je sice mírně zromantizovaný, ale je to o tom o čem zde píši.



07.02.2005 - Radek Dolanský