Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Manželské vraždění ještě jednou!



Úvodník: „ Tak jsem ti pozvracel auto!“ řekl Gilles. „ To nevadí, stejně bylo takový vyblitý,“ odpověděla Líza.

Článek:

S velkým napětím jsem vstupovala do divadla Na Jezerce. Navnaděná výpovědí režiséra i herců jsem očekávala něco velkolepého. A očekávání se zcela naplnilo.

Při představení jsme svědky gejzíru dialogů, jež nás jako na houpačce provázejí mezi city tak odlišnými a přece stejnými ve své síle i urputnosti, jako jsou láska a nenávist. Kde nastává ten sebenepatrnější bod, sotva postižitelný, který nás dokáže vnitřně pozměnit k absurdně nepoznatelnému. V kterém okamžiku se stáváme neřízenou střelou svých vášní, nenaplněnosti, nepochopení, zbabělosti, snad přímo zvířecích pudů?
Někdy v životě se naskytne možnost, která nabízí s celou svojí poťouchlostí pochopení v podstatě nepochopitelného. A je možné v sobě zabít nenávist a oživit lásku? Anebo už jsme lásku zabili a chováme jen nenávist?

Na scénu přichází trochu rozechvělý, roztěkaný a nejistý Gill ( Jaroslav Dušek). Pod příliš těsným obvazem klíčí závan poznání. Nějakou nešťastnou náhodou přišel o paměť. Jsem ten nebo onen? Jaký jsem byl manžel? Odpověď se mu snaží dát manželka ( Nataša Burger). Nastupuje gejzír slovních hříček , které jsou tak lidské, opravdové, až nenápadně přeskočí pomyslnou hranici hořkosti. Pocit nevědění je postupně gumován, Gilles se o sobě dozvídá zajímavé informace. Je prototypem muže, kterého krédo je doma nic nedělat. Dokonce tak banální věc, jako uklidit po sobě drobky od chleba, netřeba dělat:
„ Vždycky říkáš, že jsou to slzy, které roní chléb při krájení. A proto máme pořád uplakanou postel!“
Chvílemi je pyšný na svou minulou osobnost, jindy se leká svých podivných zájmů, jako chodit s manželkou vybírat oblečení nebo trávit čas v cukrárně.
“ Co jsem to za člověka, snad nějaká tvá kamarádka?“
Gilles se potácí ve svém nitru, divák oceňuje snahu Lízy mu pomoci, dokonce si říká, že název hry je dost přehnaný. Ale právě v tomto okamžiku se rodí ďábelská zápletka, na níž se oba podílejí, oba ji připravili a nyní zoufale realizují. Stylizace řeči a gest je v plné symbióze s postupně odkrývanými vrstvami patnáctiletého vztahu. Oba jsou ve střehu, oba zapírají, snad lžou, ale ani při tomto duševním striptýzu jeden druhého nedokáže pochopit. Jeden jak druhý mají tu svoji pravdu zavíčkovanou kdesi hluboko ve své duši, a i když těžce a pomalu vystupuje na povrch, neví, jak ji uchopit. Co s tou pravdou udělat? Dusit ji alkoholem jako Líza nebo zabíjet teoretickými klišé jako Gilles a tím ji opět zasunovat hluboko, hluboko?

Překvapivé rozuzlení diváka možná zaskočí. Snad nečekal taková salta ve vztahu, který se zpočátku jevil nikoli jako ideální, ale běžný určitě. Některé repliky jakoby slýchával často, doma, u sousedů....jsou součástí našeho partnerského života.
Jedná se o silně psychologicky propracované drama, ale divák se necítí ani jako u psychiatra, ani jeho nervy nejsou bičovány, paradoxně se jedná o úlevnou, byť katarzní inscenaci. Křehká, ale přesto energická Nataša i silný, ve své nevědomosti zpočátku slabý Jaroslav, byli ve své roli šťastní, sugestivně dokázali odlehčit hluboce smutný až tragický podtext. Číhající nenávist odsunuli do pozadí a svým hereckým výkonem daleko předčili očekávání.

V závěru se dostane pár na počátek. Na začátek svého původního vztahu nebo na nový začátek?
„ Tak jsem ti pozvracela auto!“ povídá opilá Líza.
„ To nevadí, stejně bylo nějaké vyblité!“ odpověděl rozechvělý Gilles.

 

Zdroj fotografie:www.hrusinky.cz



10.04.2005 - Jindřiška Kodíčková