Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Sonáta duchů



Úvodník: Víte, co je to Kama Loka? Co se tam děje? Jaké hrůzy a nástrahy na vás číhají?

Článek: Další premiéra 17. května v divadle DISK nás zavedla právě do zvláštního prostoru mezi životem a smrtí, do mediálně známého tunelu se světlem na konci, kterým při smrti procházíme, a ani nevíme, jakou cestu podnikáme.

Tělo uvízne venku a zůstane na zemi, ale duše, nehmatatelná bublinka, proplouvá a bloudí zákruty věčné cesty. Všechna náboženství dokládají, že záleží na spořádaném životě na zemi, jak se naší dušičce bude dařit, řekněme v očistci nebo „Kama loce“ čili místu „žádostí“. Vždycky se nějaký smrtelník vymkne radám církve a morálky, ať už chtě či nechtě, a svou duši uvrhne do značných problémů. V Kama loce člověk pobývá bezprostředně po smrti různě dlouhou dobu, dle toho, kolik špatností na něm za života ulpělo. Ve žhavé výhni očišťuje své nejhrubší sobecké žádosti a tím zmírňuje utrpení duše. Velká muka zažívají hlavně sebevrahové, protože nepřirozeným a nepřijatelným způsobem opouštějí své fyzické tělo a zároveň si tím způsobí pocit náhlé prázdnoty, neukojené tužby a žádosti, kvůli kterým se sprovodili ze světa.

„ O této inscenaci jsem dlouho přemýšlela, protože je to hra, kde žádná postava není tím, čím se na první pohled zdá,“ říká Tamara Pomoriški, režisérka inscenace a studentka KALD DAMU.

V našem příběhu jsou všechny postavy mrtvé, jen Student prochází klinickou smrtí způsobenou zraněním, utrpěl ho při záchraně dítěte ze zříceného domu. Dům se stal spojnicí mezi zločiny spáchanými mrtvými za života a jejich současným pobýváním zde.
Stáváme se svědky života neživota hříšných duší v Kama Loce, které prožívají muka za své pozemské neřesti, ale jejich provinění ne vždy na první pohled poznáme. Někteří své zločiny provádějí znovu a znovu, jiní tráví čas v milosrdném spánku, za života se dopustili jen drobnějších selhání. Do očistce přichází Student, tragicky zemřelý při neštěstí a hned se stává obětí zdejšího zločince, který se mu snaží vnutit do mozku svá provinění a sobě tak ulehčit muka. Zní to příšerně, proto režisérka hledá odpověď:
„ Je možné a přijatelné, aby vina ostatních byla přenášena na náhodné návštěvníky místa mezi životem a smrtí? Jak se má člověk rozhodnout v naprosto nové situaci, kdy veškeré informace může získat pouze od těch, kteří ho chtějí využít?“
Představení, ač by se mohlo zdát, že půjde o psychologický triller nebo drastický horor, absolventi pojali překvapivě křehce a tanečně lehce. Nápaditá, opravdu úžasně pojatá výprava s dalo by se říci „milými kostýmy a absurdně sympatickou tanečně akrobatickou choreografií.“ Hra se tím maximálně obohatila, stala se velmi líbivou, nikoli však účelově podbízivou.
Postavy variabilně a s dokonale propracovanou svěžestí, jaké se hned tak v divadle nedocílí, procházely prostorem nejen scény, ale proměnami mezi žitím a smrtí, i mezi jednotlivými osobami.
Přestože šlo o absolventské představení, překvapila velká vyzrálost a preciznost herectví většiny. Od zásadních otázek symbolismu, spiritualismu, dekadence a nihilismu se pojetí přetavilo do úlevného humoru, téma médií a vyvolávání duchů, přitahující lidi od nepaměti, se odlehčilo a zesoučasnilo.

Některé nápady neměly chybu. Pavoučí muž a jeho lezecké výkony kombinované náhlými výpady do svědomí, plukovníkova dcera ve věčném tanci, Mumie v rozkošném oblečku, proměny jízlivého starce do hřmotné a neodbytné kuchařky, strnulost Johanssona vysvětlujícího poměry ve strašidelném domě.
Postavy, vlastně zlé a škvířící se v ohni pekelném, jevily se díky tomu sympatické a vtipné. Audiovizuální projekce doplněná dokonalou pantomimou tanečnice i slova znějící z úplně jiného směru dokonale evokovaly hlubokost a nekonečnost prostoru. Vlastní dialogy osob se kombinovaly s nahrávkami, což po stránce umělecko technické prospělo.

Drobný nedostatek vidím v ne vždy snadné dějové orientaci. Když připustíme, že vlastně žádný děj v místě neuzřeném neexistoval, tak určitá zmatenost může ilustrovat záhrobí. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že by se právě toto stalo režisérským záměrem.

Inscenace z ponurého prostředí paradoxně osvěžila neotřelým pohledem do prostor za řekou Styx, kam většina z nás nedohlédne. A když tam jednou dospěje, nebývá návratu.
Teď ale máme představu, že nás po smrti čeká nejedno dobrodružství a překvapení. A vzkazy a nápisy na hrobech nebo pohřebních stuhách jako „ spěte sladce, odpočívej v pokoji“ se mohou najednou jevit v odlišném světle.

A. Strindberg, švédský dramatik, trpěl úzkostmi z velkých prostranství, plachost ho oddělovala od ostatních, měl velké problémy s verbálním projevem, afekty ho ochromovaly, ale v psaní našel možnost, jak ventilovat své obavy a zábrany, takříkajíc se našel. A díky tomu jsme se mohli bát, smát i přemýšlet. Není to klasická duchařská komedie s žádnou zásadní zápletkou, ale v tomto nápaditém provedení všestranný umělecký zážitek.

„ Takže.... vy chcete odejít?.... To není tak snadné, jak se zdá!“

Vyznění celé hry s kvalitně odehranými party by tuto otázku, vyslovenou ve hře, nemělo vůbec nabídnout.



August Strinberg: Sonáta duchů
Režie: T. Pomoriški
Překlad: Z. Černík
Dramaturgie: Z. Hořínek
Scéna: H. Roubíčková
Kostýmy: A. Sczepanska
Hudba: M. Papalescu a The Nihilists
Produkce: M. Petrlová a T. Novotný

Hrají: P. Reif, M. Tomáš, S. Milková, D. Čech, B. Popelková, P. Červíčková, M. Moučka, M. Bohadlo, J. Šteflíčková



25.05.2005 - Jindřiška Kodíčková