Ne že bych je začal porovnávat či odsuzovat za to, jaký jsou. Spíše mě oslovila přirozenost, ano „přirozenost“, jež jasně září z obličejů. Proč ale z některých přímo čiší a z druhých jakoby jen prosvítala?
O obličeji bychom toho mohli napsat přemnoho. Tak jako každý další kousek našeho těla i on zračí osobité vlastnosti daného člověka, ale i jeho pocity, nálady, aktuální pohnutky a myšlenky. Jinými slovy: tělo odráží náš vnitřní svět. Obličej však zvláště. Ať už je to kvůli jeho nepřehlédnutelnosti a nadřazenosti nad zbylou částí těla, či jeho bohatstvím na naše smyslové orgány, především pak tím jedním: očima, nabízející nám pohled do hloubky bytosti, otvírající nám bránu do duše. Právě dle obličeje poznáme, odhadneme či vytušíme, co se asi děje v „tom druhém“, ale také, podíváme-li se do zrcadla (či na svou fotku), co se děje v nás.
A tak když proplouvám ulicí směřujíce k sobě domů, nemohu než radovat se z rozmanitosti a opravdovosti obličejů, ale i z možnosti potěšit se, sic krátkým, ale půvabným a tolik hřejivým, pohledem do očí těch druhých. Ty dnešní obličeje, jež jsem spatřil, mě zaujaly v jistém směru více, prohlížel jsem je pozorněji a pronikl jsem do nich hlouběji. A nemohu si pomoci: některé byly takové umělé, odtažité a jakoby neživé; ty druhé naopak svítily svojí jedinečnou obyčejností, dýchaly a dávaly znát, že v nich panuje život, ať veselý či smutný.
To, že jsem dneska viděl tak zásadně rozdílné tváře, není samo sebou, ba právě naopak. Dosti jasně dokážu říci v čem se ty které obličeje lišily. Jedny byly čisté (to znamená: třeba i uhrovité, vrásčité, povadlé, napuchlé, hrbolaté, ale „čisté“), samy sebou (takové, jaké jsou; zdobené svou osobitostí a jedinečností; vynikající tou svou „obyčejností“) a vcelku prostě přirozené, dýchající životem. Ty druhé naopak stavěly bariéru mezi daným člověk a světem kolem něho, stávaly se vrstvou neprodyšnou, z níž jakoby onen život vůbec nevycházel, po chvíli pozorování počínaly být tak umělé a právě nepřirozené – pro člověka nepřirozené.
Snad už již tušíte k čemu směřuji a co způsobuje takovouto „umělost“. Z/po/namalovanost tváří, očí, rtů, nabarvenost vlasů, vrstvy líčidel, (doslova) zkreslujících původní linie obličeje, a další rádoby doplňky. Tíha všech dokrašovadel a dopomůcek ke každodennímu životu na mě dopadla se svojí plnou vahou.
Procházel jsem kolem skupinky mladých dívek, na první pohled pohledných (dle aktuálních společenských měřítek krásných a půvabných), upravených a takových „podobných“, na druhý pohled (nenechal-li se pozorovatel uchvátit jejich vzhledem) mdlých, jaksi „ospalých“, znavených, trošinku zamračených. Jejich stejně obarvené i upravené vlasy, stejně nalíčené obličeje a stejné oblečení kolem nich vytvářely atmosféru harmonie a krásy. A doopravdy, kdybych si je vyfotil, možná by ve mne takový pocit zůstal, avšak já jsem měl možnost prohlídnou tento zdánlivý obal vzhledu a spatřit obličej tápajícího, ba dokonce tonoucího ve zvířených vodách našich dnů.
2.část vyjde v pondělí 20.6.05
Zdroj fotografie: www.google.com