„Umělecké kvality postrádá báchorka Jan za chrta dán. Drastická dějová kostra je obetkána nejedním podobným motivem, první dvě dějství jsou nevkusně přeromantizovanou a až nevkusnou historkou,“ napsal o tomto nepříliš vydařeném díle V.Justl.
Královéhradecký básník chtěl vytvořit humorné dílko pro své přátele a dá se říci, že ve svých 36 letech měl na účtu lepší díla, a posléze už nic horšího nenapsal. Pokusil se vyprávět horor se staletou upírkou prahnoucí po jinošské krvi a taky nešťastný příběh o rytíři Sosnomilovi, který v afektu pošle na smrt svého panoše. Hra nebyla určena k zveřejnění, ale jak to bývá obvyklé, nějakou skulinou se dostala na veřejnost a kritikové měli o čem psát. Hru označili jako „slaboduché dílko poplatné dobové romantické zálibě ve strašidelných rytírnách“
A právě tuto hru s nevalnou pověstí si vybrali studenti 4. ročníku KALD pod vedením doc. Krobota k zakončení své absolventské sezony. Po dílech soudobých východoevropských autorů ( Plastelína, Okamžik! Pocítění vousů) se obrátili do naší historie a vybrali si dílo, které ve své době bylo opovrhované. Hororový kousek páně Klicpery použili pouze jako rámec a děj se odehrává v té nejsoučasnější současnosti. Scénu tvoří ponurý špinavý a zaplivaný dvorek činžáku, kde všichni bydlí a řeší běžné životní problémy nabité absolutní zbytečností. Všechny osoby ve své osamělosti a touze v sobě skrývají démona, kterého občas neudrží na uzdě.
Herci ročníku předvádí velké pohybové umění i ochotu ho realizovat ve všech možných případech. Proč jít, nebo sedět, když můžeme běžet, nebo skákat, tančit, nebo provádět akrobatické prvky. Tyto projevy nejsou samoúčelné, zvyšují atraktivitu provedení. Je na co se koukat!
Kraska (M. Sĺuková) krásná sebevědomá dívka, vede kurzy aerobiku a přitom bravurně prodává předraženou a snad i nehodnotnou kosmetiku, kterou ale všichni, pokud chtějí být in, kupují. Pod svým panovačným chováním skrývá osamělost a nejistotu, v mezních situacích se projevuje hystericky. Na jevišti působí jako živel, nálady střídá opravdu obdivuhodně.
Vlastní modrého, poněkud krátkozrakého chrta Rychlana, kterého unavuje nekonečné zabíjení koček. Pořád nestíhá, kočka má devět životů:
„ Už jsem toho kocoura zabil pětkrát, ale pořád žije. Já to nestíhám!“
Studentka zdrávky (A. Bubníková) si přivydělává erotickou linkou, předstírá nivě orgasmus v okamžiku, kdy si opakuje složení stolice. Spontánním pojetím naivní studentky zaujala i Vikoše, ale nic. Přestože tak tvrdě pracuje, miluje jen Madonnu, pravá láska ji utíká skrz prsty.
Jan Vikoš (J. Wiesner) se zamiloval až po uši do Krasky, ta s ním jedná jako s hadrem, využívá ho k venčení modráska.
Nezaměstnaný rytíř Sosnomil (V. Jiráček) natolik dráždí svoji manželku Velenu (K. Štěpánková), až mu sbalí kufry. Koneckonců i on pokukuje po Krasce.
K Veleně se na chvíli přistěhuje Hraboň (R. Fiala), majitel zánovního trabanta. Komická postavička v krátkých kalhotech, věčně popotahující, ochoten pro své auto obětovat cokoli, i nadějný vztah s Velenou, pobaví neskutečnými grimasami.
Zvláštní osůbka, žijící kdesi na půdě, bez vody, Lidomůra (P. Štorková), ostatními opovrhována, hledá pochopení. Ostatní na ni rádi hází své mindráky. Přestože její osud se zdá politováníhodný, zvládá ho samozřejmostí sobě vlastní.
Pouhá náhodička ji dopřeje satisfakci. Rychlan utekl kdesi na Bulharu, našla ho a on k ní vzplál velkou náklonností, přijal čínskou polívku i její postel. Mezitím hysterická Kraska shání po útulcích psa, vylepuje plakáty. Na jeden z nich Lidomůra napíše „vyděračský vzkaz“: pes se vrátí, pokud do večera bude u popelnice dvojdecka krve panice, nejlépe Vikoše. A tak se stane, procedura však neproběhne hladce, dojde ještě k omylu.
Nakonec krev v psí misce stojí ve správný čas na správním místě, bohužel ji vypije hladový Rychlan. Nějak mu nesedne.
Náš poslední pohled směřuje k popelnici, kde se kolem chrtovy fotky vrší květiny a svíčky, poslední symbolický přípitek Lidomůry se svým jediným přítelem.
Představení ubíhá ve veselém a svižném tempu a máme pocit, že jsme sami obyvateli praštěného domu, že z každého zákoutí vane nevyzpytatelný vítr náhod a nedorozumění, které ve své naivní hlouposti musí řešit nájemníci. Původní příběh v tomto novátorském provedení nebyl na škodu, herci ho pojali po svém a dobře se bavili. A kde se baví herci, musí i divák. Zde to platilo dvojnásob.