Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Krása zrození a smutek smrti



Úvodník: „Jinak voní seno koním a jinak zamilovaným,“ zní citát J.S. Lece. Po přečtení série knih Jamese Herriota, zvěrolékaře žijícího v Yorkshiru, zbývá jen dodat, že jinak voní i veterinářům.

Článek:

Seriál příhod Jamese Herriota, zaznamenaný v cyklu To by se zvěrolékaři stát nemělo, Zvěrolékař mezi nebem a zemí a Zvěrolékař a jeho přátelé, vykazuje vyváženou směsici humoru a nutné nostalgie, s níž veterinář vypovídá o svém životě a své práci.

Po dokončení studia mladý veterinář začíná pracovat jako asistent doktora Siegfrieda Farnona. Siegfriedova nevypočitatelnost dává základ mnoha Jamesovým veselým příhodám, v nichž vynikají protichůdné Siegfriedovy rozkazy. Určitá trucovitost tohoto Jamesova nadřízeného až rozmile kontrastruje s rozpustilým dováděním Siegfriedova mladšího bratra Tristana, který také v praxi vypomáhá. Každý další praktikant pak s sebou přináší nové faktory. James se zamiluje do krásné Heleny a s ní pak... ale to bych příliš prozrazovala. O dalších členech Jamesovy vlastní i veterinářské rodiny se autor zmiňuje především v díle Zvěrolékař a jeho přátelé.

Hlavními postavami jsou ostatně stejně zvířata. Psi, koně, prasata a zřejmě v nejhojnějším zastoupení krávy, jež se v době Herriotovy začínající praxe nalézaly v každém yorskhirském hospodářství. Tehdy také neexistovala antibiotika a spousta dalších přípravků a očkování, které dnešní lékaři i veterináři běžně používají. Kromě tuberkulózy se navíc Herriot musí také vypořádat s leckdy nepřátelským přístupem farmářů, kteří věří víc své pokoutní domácí léčbě než radám studovaného veterináře. Postupem času se Herriot věnuje něčemu, co já osobně nazývám "lékařský syndrom", ten neplatí jen pro veterináře, ale pro lékaře vůbec. Herriot v podstatě líčí, že často se léčba podobá dohadování a veškerá úpěnlivá snaha pomoci velice závisí na duši doktora, jenž léčí s úsměvem, ochotou a také přívětivým slovem.

Ačkoliv své vzpomínky autor sepisoval až v pozdějším věku, podařilo se mu věrně zachytit také způsob myšlení odpovídající jeho věku. V prvních povídkách se podobá bezstarostnému hýření, ale postupem času dostává příchuť hloubavých úvah, z nichž čiší sepětí s přírodou, tak milá lidskost kritizující i sebe sama a především láska. Láska k bližnímu, zvířatům, životu. Příběh se čím dál víc stává moudrým pohledem člověka, který sleduje svět a hodnotí jej s velkou dávkou tolerance. Jediné, co lékař druhým nikdy neodpustí, je týrání zvířat, na něž také nepřímo poukazuje.

Kniha kopíruje život takový, jaký je, plný kontrastů, dobra i zla, proher i vítězství, a tak rozhodně působí velmi autenticky a střízlivě. Ne jednou se vám přihodí, že se při čtení po hodině smíchu rozpláčete. J. Herriotovi se podařilo kouzelným způsobem vystihnout rovnováhu života, v níž na jedné misce vah spočívá krása zrození a na druhé smutek smrti. S tou se Herriot vyrovnává se záviděníhodnou životní moudrostí. A protože důležitou roli v Herriotově vyprávění a zřejmě i životě hraje porozumění a symbióza lidí a zvířat, nakonec autor neztrácí nic ze svého humoru a entuziasmu.
 



27.06.2005 - Renata Šindelářová