Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - ...vaření zabitého kamaráda



Úvodník: Kanibalové
Život prochází žaludkem, aneb proč to nedotáhli do konce...?

Článek:

Jan Nebeský se ujal režie skandálního textu Gorge Taboriho v divadle Komedie.
Spisovatel a dramatik se narodil 24. května 1914 v Budapešti. Vyučil se hoteliérem a žil v Berlíně a Drážďanech. V roce 1936 emigroval do Londýna, během války pracoval jako válečný dopisovatel BBC na Blízkém východě. Po válce se odstěhoval do USA a působil v Hollywoodu jako scénárista. V roce 1969 se Taboriho hra Kanibalové hrála v Berlíně. Přestože u diváků nijak nezabodovala, změnila jeho životní osud - natrvalo přesídlil do Německa, kde určoval trend německé dramatiky.

Už v době svého vzniku text vzbudil u části lidí přímo odpor. Podat téma holokaustu tak otřesným způsobem, bylo jako rána palicí. Kolem ŠOA se chodilo a chodí po špičkách, potichu, lepší se tvářit, že nic takového neexistovalo. A když ano, tak se slzou v oku odsoudit, ale, prosím, potichu. Někdy si to (z jiných důvodů) přály i oběti.
Ne však Tabori. Sám pocházel ze židovské rodiny postižené nacistickým řáděním. Z tohoto úhlu pohledu nebude jistě podezírán, že se obětem vysmívá nebo zlehčuje jejich trápení. Vrací do rodinné historie a zvláštním způsobem rekonstruuje okolnosti smrti svého otce v Osvětimi. Oslovuje nás hloubkou moudrosti talmudu skloubenou s pronikavým humorem židovského vtipu.
Nebeský vytvořil silný existencionální příběh se skandálním nádechem, popisující ne vždy důstojný zápas o život (jak ale může bojovat zdecimovaná duše důstojně?), skládající se z absurdních epizod, které mrazí až k úlevnému smíchu. Korunu tomu paradoxu dodává, když jistě vizuálně nejsympatičtější osobou se stane klaunovský esesák, jezdící polonahý na vězni jako na koníčku a vedoucí svéráznou rozcvičku vězňů a nakonec se s milým úsměvem účastní závěrečné kanibalské hostiny spolu s vězni.

V jedné cele v Osvětimi se sešlo osm hladových, emocionálně prázdných lidí na hranici života a smrti. Hranice je tenounká nitka a dostat se na jednu nebo druhou stranu znamená vše. Nic není řečeno naplno, pracuje se s divákovým vědomím, dokresluje se jeho tušení hrůzy a ta se teprve tehdy vylupuje napovrch. Z hladu, který hned v úvodu naznačují výběrem nejlepších jídel z fiktivního jídelníčku, která nebudou nikdy přinesena, pouze fantazijně konzumovaná, zabijí svého spoluvězně a začínají z něho připravovat polévku. Boj mezi lidskostí a zvířeckostí kulminuje. Oběti holokaustu se dosud zobrazovaly pouze jako kladné postavy. Nám se otvírá jiný, dosud neznámý pohled na společenství vězňů, i zde rozkastovaných. Statečných, zásadových, ale i prospěchářských, úlisných, zákeřných. Můžeme jim to my vyčítat, hodnotit je podle soudobých etických měřítek?

Děj se odehrává v několika časoprostorových rovinách, jednotlivé fragmenty se postupně spojují v hrůzný celek. Dva přeživší vyprávějí své bolestné a trýznivé zážitky a prokládají je v dalších rovinách tím, co se tehdy odehrálo. Všech osm vězňů přináší své pohledy, čímž příběh košatí, ale může diváka znejisťovat v pochopení, jestli viděné a hrané plně chápe. Do jisté míry odmítavý postoj strýčka k vaření zabitého kamaráda je přehlušen živelností záchrany života. Nejasně působí sám Špekoun, byť mrtvý, ale každou chvíli vykukující z kotle, případně se procházející po jevišti. Nabýváme na chvíli dojmu, že šlo o další krutou fantazii, následně ho však vidíme porcovaného a servírovaného. Herci v plenkových kalhotkách, posléze nazí, snad symbolizují návrat do bezpečného lůna matky, kde jsme si byli všichni rovni?

Pouze dva vězni se zúčastní závěrečné hostiny spolu s Andělem smrti, ostatní po odmítnutí odcházejí do plynu. Otázka je, proč jen dva, když na přípravě pochoutky se kromě strýčka podíleli všichni a na jídlo se těšili? Přešla je chuť nebo nechtěli jíst s esesákem, i když předtím se před ním skláněli a vykonávali jeho pseudorozkazy? A právě tito přeživší kanibalové nám vyprávějí tento velmi bolestný, tragikomicky podaný příběh.

Režie je záměrně pojatá tak, aby divák pokud možno nic nepochopil, alespoň ne na poprvé nebo hned. Znovu vyvstává otázka, zda divák se má v divadle pobavit nebo usilovně namáhat mozkové závity, aby inscenaci pochopil, případně ještě trávit několik bezesných nocí domýšlením jednotlivých náznaků a metafor. Pokud právě toto je cílem Nebeského režie, pak si zaslouží jedničku.

Hodnocení diváka asi tak skvělé nebude. Na druhou stranu, když si dáme práci s rozuzlením zkratek a symbolů, nemusí se hra jevit vůbec v černém světle.

Další krok ve vývoji divadla asi přinutí diváka naučit se tuto formu akceptovat, případně ji pochopit, nebo do divadla přestane chodit. Přejme si tudíž vnímavého, tolerantního, novým postupům zcela otevřeného diváka, nebo režiséry, kteří mu vyjdou vstříc. Nemám na mysli bulvární podbízení.
Skvělé herecké výkony v této diskutabilní hře podali A. Švehlík, K. Dobrý, R. Zach, J. A. Haidler, M. Bukovčan, M. Finger, R. Fiala/J. Černý, D. Dittrich, J. Šrébl.

Zdroj fotografie: www.prakomdiv.cz



11.07.2005 - Jindřiška Kodíčková