Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Doktoři
Úvodník: „Naléhavě vás žádám, abyste si tohle zapsali do paměti: na světě jsou tisíce nemocí, ale lékařská věda zná empirickou léčbu jen šestadvaceti z nich. Zbytek... jsou pouhé dohady.“
Článek: Touto větou přivítal děkan Courtneye Holmes nové studenty do prvního ročníku na lékařské fakultě Harvardovy univerzity. Tato věta dává hluboký význam prologu, jímž začíná román Ericha Segala „Doktoři“, a jejíž smysl prosakuje z podtextu celého románu.
Samotný děj románu začíná o šestnáct let dřív, v roce 1942 v Brooklynu, kde se seznámí dvě malé děti, dvě ústřední postavy našeho příběhu: Barney Livingston a Laura Castellanová. Stanou se celoživotními kamarády, kteří prochází životními útrapami „bok po boku“, vzájemně se podporují a pomáhají si. A protože oba mají podobnou tragickou zkušenost se smrtí někoho z rodiny, nezávisle na sobě se rozhodnou, že se stanou lékaři.
Během nelehkého studia na lékařské fakultě Barney s Laurou poznávají záludná zákulisí lékařství. Nejprve nutnost vysoké odbornosti, znalost chemie a podrobné anatomie těla, do kterých nás zasvěcuje i sám Segal s nenuceností sobě vlastní. Nejdůležitější pro začínající lékaře však je jejich první setkání s živými těly, kdy poprvé pochopí míru své odpovědnosti. V tomto okamžiku začíná jejich skutečný boj proti nemoci, smrti, ale také ztrátě vlastní identity. I v soucitu je třeba znát hranici.
Mezi studenty Harvardu vyniká několik dalších zajímavých osobností. Milosrdný Seth Lazarus, nesnášenlivý vědátor Peter Wyman, věřící Hank Dwyer a především černý žid Bennett Landsmann, jehož nezměrná chuť „nevzdat se“ fascinuje od začátku do konce. Nejen Landsmannův vratký osud, ale osudy všech postav Segal umně proplétá, když nechává své hrdiny padat na kolena, aby se vzápětí museli zvednout, oprášit se a pak jít – třeba s bojovným nastavením brady - dál.
Doktory nám Segal představuje jako chybující lidské tvory, vzájemně si nepodobné povahou a obětavostí. Každý z nich má odlišný žebříček hodnot, v každém z nich míra odpovědnosti více či méně koriguje s obětavostí. Jedno však mají společné: neschopnost „vědět všechno a vyléčit všechno“. Ne že by byli tak neschopní, ale jejich léčení - vinou uvedenou již v úvodu – se často podobá spíš dohadům a pokusům než jasnému, přesně popsatelnému zásahu.
Zdroj fotografie: www.google.com
11.10.2005 - Renata Šindelářová