Je úplně první, kterou začínáme vnímat v téhle části vesmíru. Žijeme s ní, když ještě nevidíme světlo světa. Posloucháme co říká, možná dokonce odmlouváme a ONA na to: „Cítíš, jak krásně kope?“ A pak nadejde čas, kdy se otevírá zlatá brána. A na konci tunelu svítí světlo. Pryč z teplého lůna, do neznámého světa, kde se dýchá vzduch. A na přivítanou první výprask v životě. Kdopak by z toho všeho nezačal řvát, jako by jej na nože brali?Pak již teplá náruč, na kterou nezapomeneme po celý život. Ten hlas, kde já jej slyšel? No jasně, to je přece ONA. Nacházím se tedy v bezpečí a můžu přestat s tím řevem.A pak stovky a tisíce hodin spolu. Od prvních doušků nápoje bohů, probdělé noci, slz utrpení, slz štěstí…Už mi to došlo. ONA se jmenuje maminka. Nyní poškádlím toho chlapíka, co žije s mámou. Poslouchejte! „No tak, řekni táta. Tá-ta. No, říkej!“ „Má-ma, mama,“ to jsem mu to dal, co?Maminka první ráno vstává. Připraví snídani pro tatínka. Pak nám a svačiny do školy. Potom utíká pomoci uživit rodinu. Maminka nás chová v náruči poté, co nám tatínek na naší zadnici vysvětluje zákonitosti života. Maminčina náruč hojí bolesti. Především bolesti srdce. Když nás opustí první láska, rozpadne se pokus o manželství. Utíkáme se do něžného zapomnění jako narkoman pro svou dávku. Ve své sobeckosti si neuvědomíme, že zlatá maminka prožívá naše bolesti jako přes zesilovač. A co teprve má-li nás doma více?!Nejkrásnější písnička? Ano, přece národní hymna. Pohladí po duši daleko od domova. Dme nám hruď, když úspěchu dosáhne krajan a předčí jiné. Připomene nám vůni maminčina domova je-li nám těžko na duši či smutno za maminčinou náručí. Když chlapec odjíždí vyučit se za vojáka a v noci na kavalci schoulen jako kdysi v maminčině bříšku, polyká slzy, jež z něj dělají muže.Pokud chtějí být mocní a hloupí tohoto světa mocnější, odcházejí synové bránit své maminky, svoji zem. Když umírá chlapec s tělem roztrhaným, je mu zima a hledá hřejivou náruč: „Maminko, válka je vůl!“Kola rychlíku vybubnovávají své neměnné rytmy. Už vidím tovární komín, toť první známka mého města. A v těch zástupech lidí září nad jiné maminka jako pro věřícího Panenka Marie. Samozřejmě – vždyť maminka ční nad všechna božstva Světa i Všehomíra. Je to přece maminka!Až nastane čas spadaného listí a my, děti s prošedivělými vlasy, navštívíme maminku, babičko už ji zveme, s trochou závisti pozorujeme, jak rozmazluje vnoučky. Začínáme si přát, abychom jí mohli splnit všechna přání, jež nám dětem zůstanou stejně utajena. Kousek modrého z nebe položili bychom jí k nohám, jen naznačit. Začínáme mít strach, abychom stihli vrátit aspoň špetku z její náruče lásky. Proto neváhej, s kytičkou ještě dnes utíkej a sevři pevně do náruče tu, jež celý život hýčkala tebe. Rychle, než otevře se zlatá brána a maminka odejde na dalekou cestu. A na konci tunelu svítí světlo….
Zdroj fotografie: www.mistecko.net/