Kdysi sportu skutečně nebylo třeba. Člověk žil v souladu s přírodou, a tak se jeho tělo nadýchalo, nabažilo a zharmonizovalo potřebnou a kouzelnou zelení a všech těch barev. Moje tělíčko přeci taky patří tam do lesů. I když jsem vzdělaný a rozumný, tělo touží po stromech, po vodě, po čerstvém vzduchu.
A pokud tedy žiji v panelákové čtvrti, obklopen auty a třemi stromy, vzniká zde jistá potřeba. Můžu ji uspokojit odpočinkem, procházkou k rybníku, anebo sportem. Jinak se mi ta potřeba kdesi projeví, a to ne zrovna líbivým způsobem.
Jenže když sport - tak zase otázky: jak a kolik? A z nedostatku se může lehce stát přebytek. Dva stavy pro každé tělo úplně odlišné - už tohle poznání mě dovedlo k tomu, že ne všech a ne vždy se týká předepsaná jedna hodina jakéhosi sportu. A tak poslouchám sám sebe, chvíli jak umanutý chodím každý den do lesů za městem, a další chvíli si jen tak polehávám s knihami a myslí si brouzdám ve hvězdách a mých oázách.
Chce to jen nastavit ouško svému tělu a ono vám pošeptá, co teď potřebuje. Časem třeba se budete domlouvat a říkat jeden druhému, co on chce. Ó a časem se opět stane živou pravdou řecký ideál těla a ducha. Vždyť i sport ve své podstatě skrývá vrcholnou intelektuálskou činnost. Obojí jde ruku v ruce. Jedině tak intelektuálovi neuschne tělo a sportovci neprasknou svaly.