Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Eutanazie. Mám právo?



Úvodník: Strhující příběh lékaře postaveného před osudovou volbu eutanazie.

Článek:

Anesteziolog F. Chaussoy resuscitoval mladého chlapce Vincenta, jehož se pokusila otrávit vlastní matka. Po důkladném vnoření do příběhu nešťastného chlapce se pak rozhodl. Vincent po těžké dopravní nehodě je již tři roky doslova uvězněn ve vlastním těle, bez dýchacího přístroje nedokáže žít, je celkově ochrnutý, slepý, neumí se najíst, prostě nic, nic... se životem ho spojuje pouze nepatrný pohyb pravého palce. A pomocí něho už několik měsíců prosí o vysvobození z beznadějné situace. Rozhodnutí lékař přijal přesto, že eutanazie (usmrcení nevyléčitelně nemocné a trpící osoby na její žádost) ve Francii legální není. Vystavil se tak obvinění z vraždy, podobně jako chlapcova matka, jež se snažila synovo přání splnit...

Tak, jak je příběh napsán, lze chápat veškeré postoje zúčastněných, po třech letech marné léčby, rehabilitace, láskyplného čekání s postupným přechodem do beznaděje, smutku, bezmoci, s přihlédnutím k lékařským možnostem, přání pacienta i rodiny, zpytováním svědomí, řešením důstojného žití pacienta...

Kniha však opět otevře mnoho otázek, k nimž se odpovědi hledají obtížně. Čtenáři jistě budou vířit hlavou, bude je stavět proti sobě, hledat nejlepší názor, polemizovat s jinými, nacházet souvislosti, aby si nakonec položil tu nejhmatatelnější a nejjasnější. „Byl bych schopen rozhodnout o smrti druhého, svého dítěte? Za jakých okolností?“

A než odpovím ( jestliže to vůbec dokážu), budu přehodnocovat své předchozí závěry. Jak popsat "dobrou smrt"? Existuje morální rozdíl mezi potratem a eutanazií? Vylučuje mimořádné lidské utrpení život? Není lepší „prosté“ doprovázení starých a nemocných lidí ke smrti za pomoci léků tišících bolest? Je zajištěna dostatečná péče bez zbytečného utrpení pacienta v terminálním stádiu? Vnímáme člověka jako jedinečnou a neopakovatelnou lidskou bytost? Jsme schopni život chápat jako dar či úkol? Děsíme se bolesti a umírání? Umíme říct pravdu? Proč chápeme smrt jako nepřirozenou, negativní? Jak lze specifikovat rozdíl mezi aktivní eutanazií ( usmrcení pacienta), asistovanou sebevraždou ( lékař vědomě pacientovi pomáhá při sebevraždě), pasivní eutanazií ( nepodání potřebného léku či přístroje), neprodlužováním utrpení ( nebránit přirozené smrti, nechat pacienta klidně a důstojně odejít)? Dokážu tyto pojmy skutečně rozlišit? Mám právo si přát smrt? Má se léčit „ za každou cenu“? Není snaha „pomoci“ z utrpení spíše projevem narušených společenských i rodinných vztahů? Nejsme sobečtí? Máme dostatek otevřenosti a lásky? Máme dostatek odvahy? Ztrácí starý a nemocný člověk hodnotu? Musíme být pouze zdraví a výkonní? Představuje usmrcení ten důstojný odchod, kterým můžeme nemocnému přispět? A skrývá se snad důstojnost v utrpení? Ve stáří? Zatěžuje stáří společnost? Zbyde nám na důchody? Důchodců přibývá, vnímáme je jako ekonomickou zátěž! A nakonec, nestane se dostupná smrt všelékem na bolesti dnešní civilizace?

Vše se dá zneužít, tedy i eutanázie. Naposledy ji nejmasověji využilo nacistické Německo v souvislosti s likvidací mentálně i tělesně postižených, ale nejedná se bohužel o „opatření“ ve 20. století jediné.
Jistě každého napadne další desítka otázek nebo podnětů. Rozhodnutí zůstane pouze jedno a každý z nás se s ním musí vypořádat po svém.

Na závěr slova starověkého Hippokrata: „Lékař nechť se zabývá plným odstraňováním bolesti nemocných a zmírňováním síly bolesti. Nechť se však neodvažuje na ty, kteří jsou nemocí již udoláni. Ani prosbami se nedám pohnout k podání smrtícího léku, ani já sám na to nikdy nedám podnět.“
Slova platná dodnes.

Knihu "Nejsem vrah" napsal Fréderic Chaussoy. Vydalo nakladatelství ALPRESS v roce 2005.

Zdroj fotografie: www.alpress.cz














25.02.2006 - Jindřiška Kodíčková