Proto se taky chovají tak strašně bohémsky, nechávají všude válet špinavé prádlo (ačkoli ke koupelně to mají stejně daleko jako my, ženy), drobí vesele všude kolem sebe, i když bezesporu nemohou přehlédnout naše ruce srostlé s vysavačem.
Taky nemůžete pochopit, že váš manžel, když vypravuje pětiletého syna do školky, je schopný obout mu boty starší sestry, která má tu smůlu, že vstává později a nemá tím pádem v čem jít do školy? Nebo tentýž manžel, kterému kladete na srdce, že doktorka ordinuje od jedné hodiny, k ní nakráčí přesně ve dvanáct a ještě vám vynadá, že jste mu to řekla vy, ačkoli po třetí jste mu to opakovala před sousedkou, jejím psem a náhodným chodcem? Taky vás sklátí amok pokaždé, když k večeři plánujete zapékané francouzské brambory a v cílové rovince zjistíte, že salám, který jste si den předtím nakoupila, manžel spořádal k svačině?
Chlapi jsou mizerové. No a ženské zase potvory. Někdy. Dá se to však pojmout i jinak. Tak, že toho svého chlapa sice nepotřebujete, ale že ho prostě mít chcete. V 99 % případů si to představujeme, to 1 % to dotáhne k dokonalosti. My ostatní můžeme jen tiše závidět a nadávat těm našim mužským, docela obyčejným, s obyčejnými chybami, náladami a letorami. Chlap je prostě chlap. A ženská je ženská. Nikdy se nemůžou shodnout, protože každý chce něco jiného: Chlap ženskou a ženská zase toho chlapa. To není ze mě, to je neoddiskutovatelný fakt.
Ale tuhle jsem někde četla, že i kdyby jednou ženy vyhlásily mužům válku (nebo i naopak), nikdo nemůže vyhrát, protože je tu příliš mnoho „bratříčkování“ s nepřítelem.
A proč mít muže za nepřítele? Není snadnější - a pro ženu mnohem lákavější - mít ho za přítele? Pokud skutečně naslouchá (a ne jen tupě přikyvuje, čumí při tom na televizi a ve chvíli, kdy se ho zeptáte: Posloucháš mě? zařve: Góóóĺ…), bývá pro nás bezpečným přístavem na rozbouřeném moři, majákem, který září do dálky a svým světlem v nás ukotvuje pocit klidu, míru a lásky.
Nějaké to přízemní: Zlato, co máme k večeři? místo: Lásko, miluji tě…, musíme občas překlenout chápavým úsměvem, tvrdě sešněrovaným pochopením a nekonečnou tolerancí. A hlavně: domácí svíčkovou!
To se mi to radí, když svíčková je už 13 let můj úhlavní nepřítel a úspěšně se pokouším ignorovat jakékoli náznaky ohledně její identity, výskytu či dokonce samotné existence…
Závěrem snad jen tohle: Proč žena potřebuje k životu muže? Přece proto, aby si ten muž uvědomil, že potřebuje k životu ženu! Nemám pravdu?
Zdroj fotografie: www.google.com