Vcelku autor pojednává o dvacátém století, které zároveň tvoří rámec faktům, skutečnostem, událostem různého druhu: historického, společenského, filosofického, politologického, všedního dne... Celým textem se prolínají světové války, jimiž se tak silně zbarvilo celé minulé století. Jenomže autor pojednává a nepojednává. Všudypřítomná fakta slouží Ouředníkovi k vystavění nespočtu schodů, po nichž čtenář kráčí, ale kam a čeho si kolem sebe všimne, to už autor ponechává na něm.
Nabízí se zaškatulkování Europaney do postmoderní literatury. Nad to její historičnost omezená postrádáním kritérií, esejističnost bez vyjádření autorova názoru, objektivnost do té míry, že fakta shromáždil určitý subjekt. Přes to a díky tomu čtenář hledí důsledně na včerejšek a vidí: co se stalo, co se myslelo, jaké souvislosti, počátky a konce, kruhovitost, nadšení a beznadějnost. Když pak čtenář ucítí, že každý ten schod má jinou barvu, velikost a polohu, třeba dojde k tomu, že zde ani není schodiště, ale jednotlivé schody, na které se může dívat, po kterých může kráčet a které na něj mohou padat.
Ironie, jež se při pohledu na shluk několika shodů vbízí, je tak kouzelná, že opět záleží na citu čtenáře. Ironie nehledá jistotu. Naopak se uličnicky umisťuje mezi jistotu minulosti a nejistotu dneška. A kde pak hledat jistotu, pravdu, krásu, sama sebe? Ve včerejšku, dnešku, anebo kdesi...
Krátký úryvek ze strany 26: „Na začátku století se hodně věřilo na pozitivismus a elektřinu a vynálezy a biologii a vývoj savců a psychologii a sociální fyziku, které se říkalo sociologie, a vědci soudili, že s využitím nejnovějších poznatků a prostředků, které moderní věda dává lidstvu k dispozici, bude možno vyšlechtit člověka k dokonalosti a vybudovat tak nový, racionálnější a humánnější svět.“
Zdroj fotografie: http://www.paseka.cz/