Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Chvíle pravdy Dagmar Havlové



Úvodník: Uzavřenému vysokoškolskému profesorovi hudby a angličtiny ve výslužbě dělá mnoho let společnost pouze vážná hudba a milované kožené křeslo.

Článek: Ostatní jevy, úzce související se životem, považuje za zbytné, kochá se pouze ve vzpomínkách, v nichž vystupuje jako přímý, zásadový, nekompromisní a vědě oddaný, jakým se koneckonců cítí i dnes. Jeho oduševnělý klid naruší třaskavý vpád až příliš živé hospodyně, jež mu odpověděla na inzerát. Jako velká voda, a ne náhodou, se vřítí do tichého, léta neměnného království pana profesora. Začíná zdánlivě poklidný život nesourodé dvojice, čím dále víc narušovaný zářezy do minulosti.

Autor příběhu, americký dramatik Israel Horowitz na vlastní kůži zažil něco podobného a svou zkušenost převedl do divadelní psychologické zkratky, jež mu umožnila ukázat lidský život v omylech, kterými se člověk chtě nechtě musí sám prokousávat ke svému místu na slunci.
Horowitz se narodil v roce 1939 ve Wakefieldu, první hru The Comeback napsal v 17 letech. Proslavil se hrou The Indian Wants The Bronx, kterou Al Pacino zahájil svou hereckou kariéru. Dvakrát byl nominován na Pulitzerovu cenu, řadu dalších ocenění (např. Emmy a Obie Award) získal.

Dagmar Havlová svůj opětovný vstup na jeviště určitě neměla jednoduchý. Minimálně maximální očekávání a zvědavost diváků ji však neparalyzovaly, naopak návrat potřeštěné přímočaré holky se v některých sekvencích nezapřel. Ztvárnila prostořekou, v nitru uraženou, až k nenávisti zklamanou, na povrchu oscilující mezi trochu vulgární a zároveň uvolněnou Kathleen Hoganovou. Přišla se pomstít za dávný čin profesora, který ji omezil v rozletu a zatím prožila přerod ve vzdělanou, kultivovanou, chápající a odpouštějící dámu, hodný Lízy Doolitlivé. Mnohovrstevná, náročná role ji umožnila pravdivý a variabilně rozmanitý projev.

Osmdesátiletý učitel hudby a angličtiny Jacob Brackish, muž nezlomných zásad, teprve na sklonku života pochopil jeho druhou stránku, a to nutnost citlivého a lidského přístupu. Pozice kultivovaného Petra Kostky byla obtížná, jelikož pozornost publika, ať chceme nebo ne, byla více zaměřena na Dagmar Havlovou. I přes tento omezující periskop pohledu se rozhodně nestal pouhým sekundantem, ale svébytnou postavou, zasluhující nemenší ocenění. I on prošel na scéně přerodem, bohužel katarze se ho dotkla už jen zlehýnka. Život zvláštním způsobem neodpouští.

Vyrovnanost a věrohodnost obou postav je podpořena precizními, doslova vycizelovanými hereckými výkony. Jemná gesta a náznaky plynule střídají emotivně vypjaté scény, vtipná nadsázka je ukolébána melodií vážné hudby. Ta není pouhým doplňkem, ale dalším nepřehlédnutelným hercem. Čtvrtým pomyslným hercem je staré rádio, jenž nejen dokumentuje ubíhající čas, ale hlasem moderátora Byrona Welda (Jiří Lábus), absurdně lamentujícím na rozhlasových vlnách nad svým osudem, přináší další rozměr humorné nadsázky. Postupné odkrývání křivd jako odlupování jedné slupky cibule až na morek mnohých tajemství, přináší dramatické odhalení v popření citové vyprahlosti a nové naději, v možnosti znovu začít. V dialogu intelektuálně rozdílných osob se podařilo hledat smysl života, pocit zodpovědnosti, nahlížet i na nezanedbatelný význam vzdělání pro kvalitu života. Ukázalo se, že člověk není jen to, co je, ale i tím, čím by chtěl být.

Komorní představení na velké, rozlehlé scéně přináší vždy jistá úskalí. Herci scénu v podstatě neopustí, vše se přímočaře odvíjí před divákem. Zintimňující kulisy vnáší realistický pohled do profesorova bytu, běh času naznačují trochu předimenzované stromy v průběhu čtyř ročních etap. Je sporné, zda bombastická scéna Karla Glogra slouží pouze účelově ke zmenšení prostoru, či si činí nárok na vlastní umělecko originální počin..

Kdo přišel na Havlovou, toho její energický a samozřejmě bezprostřední výkon potěšil. Pochopitelně nemohl přehlédnout ani výkon Kostkův. Starý bručoun s jiskrou člověčenství mu slušel. Smočkovo režijně dokonale zvládnuté představení diváka plně uspokojí.

Israel Horovitz: Chvíle pravdy. Divadlo na Vinohradech. Premiéra: 17. 3.



Zdroj fotografie: Divadlo na Vinohradech

05.04.2006 - Jindřiška Kodíčková