Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Arkádie
Úvodník: Kde končí lidské poznání? Překročíme jeho hranici ve vířivém valčíku?
Článek:
Současného britského dramatika Toma Stopparda, původem z moravského Zlína, uvádí mnohá česká divadla. ND do svého repertoáru zařadilo Arkádii v překladu Jaroslava Kořána. Režii nového titulu svěřilo Radovanu Lipusovi, jemuž se podařilo vytvořit zábavnou a inteligentní historickou detektivku o hledání řádu v chaosu.
Tom Stoppard píše s neutuchající dychtivostí, neustále se žene za novým poznáním, což přináší i mnohé složité zapeklitosti. Záleží pak na tvůrcích, jak se s jazykově brilantním, ale komplikovaným textem, vypořádají. Zde nás autor nechává vstoupit do dvou časových rovin, oddělených od sebe uplynulými dvěma staletími, ale propojenými dramatickými jevy, jež prostupují časem a uzavírají kruh hledání a poznání. Klíčovým námětem je i náročné vědecké bádání, provozované s velkou chutí a nasazením hlavními postavami. Geniální Thomasina bravurně řeší matematické hádanky a vytváří logaritmy řešení života. Tím zdaleka přesahuje i schopnosti svého učitele Septima, čímž ho dost znervozňuje. Podobnou činností v oblasti vysoké matematiky a s ní souvisejícím determinismem se znovu po letech zabývá i Valentin, potomek z rodu Thomasiny. I když matematika není zrovna obor, jež by se běžně zabydlel na jevištích, zde se stává paradoxně předmětem slovního humoru a nečekaných odhalení.
Celá inscenace se odehraje ve stroze vystavěné scéně Petra Matáska. Svou jednoduchostí s náznakem zámeckého pokoje, v němž dominuje dlouhý stůl se čtyřmi židlemi, umožní nenásilný pohyb v obou časových rovinách. Prostupy v čase se odehrávají velice decentně pouhým mihotavě tajemným světelným zrcadlením na podlaze.
V 19. století v Siddley Parku ještě dětská, ale nadaná Thomasina, tráví část života s domácím učitelem. Více než po učení touží spíš po rýžovém pudingu. Role zvídavého, slušně vychovaného dítěte, sedla Magdaleně Borové jako ulitá. Pohybuje se lehounce v rovinách od naivní poslušnosti, přes geniální zápolení s vědou až po uštěpačnou slečnu, se zájmem se pídící po lechtivých informacích. Věrohodně tápe mezi ženou a dítětem.
Její matka, Eva Salzmannová, nezapře sebevědomou šlechtičnu, jež se shlíží ve své dceři, ale nenechá si nic diktovat. Z její chladné slupky naléhavě vyzařuje nenaplněná, až živočišná touha.
Jan Dolanský, učitel Septimus, chytrý, ale jinak normální muž vůči Thomasině vystupuje až s ostýchavou něžností. Jako by se bál, nevěděl si rady, jak se ke své bystré, inteligentní žačce či už slečně, jež ho příliš často zaskočila logickou námitkou, chovat.
O dvě stě let později se potkáváme se spisovatelkou a milovnicí anglických zahrad Hanou Jarvisovou. V roli exceluje Petra Špalková. Představuje emancipovanou a vzdělanou ženu, přesto velice zranitelnou. V beztvarém, skoro pánském, oblečení ukrývá nedůvěru k mužům a obavy z uvolněnosti. Tu násobí doslovným utopením se ve své práci i uměřeně striktním odmítáním kontaktu i pouhé pracovní spolupráce. Vystavuje se tak opakovaným sexistickým útokům ze strany literárního historika Bernarda. David Matásek, představitel samolibého trubce vždy spokojeného se vším, co dělá, aniž si uvědomuje zbrklou ukvapenost závěrů svého počínání. Hledá na zámku důkazy propojení dávných, tajemných událostí, s nimiž chce ztotožnit skutky lorda Byrona a postupně nalézané dokumenty nesprávně vysvětluje a aplikuje, jen aby co nejlépe zapadly do jeho vysněné teorie. Že by nevědecké postupy mohly skončit těžkým karambolem, nepřipouští ani na chvíli.
Stoppard nabídl vtipnou, trochu mystifikující hru, v níž se snoubí jiskřivý, typicky anglosaský humorný dialog s propracovanými filosofickými a fyzikálními tématy a hlubokou znalostí literatury na pozadí romantického opojení láskou a s ním související iracionalitou. Divák, pokud chce představení vstřebat v celém autorově původním záměru, se nesmí omezit jen na sledování, byť zajímavého, děje, ale projevit velkou schopnost naslouchat slovům a myšlenkám, někdy nevyřčeným. Zaposlouchat se do precizního poetického jazyka a nechat se unášet složitou metaforou jednoduché existence. Nebo, že by to bylo právě naopak?
Tom Stoppard: Arkádie. Stavovské divadlo. Premiéra 4. května 2006.
Zdroj fotografií: nd.cz
17.05.2006 - Jindřiška Kodíčková