Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Šokující hra zase tolik nešokuje



Úvodník: Kontroverzní hru Philipa Ridleyho, kterou magazín The Theatre Voice označil za „největší skandál na londýnské divadelní scéně za posledních deset let“ premiérově uvedlo divadlo Letí. Publikum tak s napětím a zvědavostí sledovalo hru, již předcházely ostré londýnské polemiky.

Článek:


Stroje se tu dávno zastavily
Sugestivní a mnohé vypovídající se stala scéna v bývalé tovární hale. Prach, zbylé harampádí, opuštěný obrovský prostor, rozléhající se zvuky tvořily dokonalý obraz zpustlého ateliéru, kde se s puntičkářskou přesností připravovala zvrhlá párty. Přijíždějící auta, přivážející materiál i účastníky krutého večírku, umocňovala autenticitu. Vlastní příběh se však odehrával na vyvýšeném podiu a dále s prostorem již nepracoval.

Je český divák poučený nebo otrlý?
Mladé publikum, jež v hledišti převažovalo, ve slovníku, kde se slovo prdel či kurva vyskytuje asi tak šedesátkrát do minuty, neshledávalo nic překvapivého. Je pravda, že ve vypjatých situacích se člověk běžně vulgarismy odreagovává, uvolňuje nahromaděný stress nebo zlost. Zároveň ona zmíněná slova, spolu s tradičním vole, vole patří pomalu ke slangovému vyjadřování některých sociálních skupin, a nic sprostého vlastně nevyjadřují. Obyčejné vulgarizmy skandál již nevyvolají, pokud k ději bytostně náleží. Mnohem diskutabilnější se staly krkolomně vrstvené nadávky typu „ milión metrů cikánský placenty“ , „ bystrej jak naleštěná kulka v cikánský prdeli“, „ hromada kavkazskýho spermatu“ nebo „rosolovitej afghánskej paraplegik“, které by se mohly stát předmětem invektiv proti hře z důvodu rasového nebo náboženského. Nezakrývaná krutost je českému divákovi velmi dobře známá z cool dramatiky, která na těchto ( ale i jiných) prostředcích staví. Skutečně šokovat by měl vyhořelý stav rozkládající se společnosti, založený na násilí, beznaději a bláhovém úniku na motýlích křídlech drog, o němž hra vypovídá, nikoli hra sama. Závažné zamyšlení by mělo přinést hlavně necitelné vyprávění o dost tragických zážitcích z dětství, jež z mladíků vytvořily nepřemýšlející otrlé roboty, schopné udělat cokoli, aniž by se výrazněji ozvalo svědomí.

Herci hru prožívali
Naopak herci záplavu třeskutého textu někdy úplně nezpracovali. Rychlé dialogy hlavně zpočátku občas splývaly do nesrozumitelného toku, což bylo rušivé především v postranních řadách. Pokud byl herec od diváka odkloněn, ten neslyšel. Režisér Julius Ševčík ale typově role obsadil dobře, nechal vyniknout přirozenost mladých, kteří mají k tomuto dynamickému typu divadla nejblíže. A jejich herecké výkony nezklamaly. Ústřední bratrská dvojice skvěle balancovala na hraně „chytrý“ Eliot (Marek Němec) organizuje a slabší nesmělejší Darren (Kryštof Hádek) se dětsky podřizuje. Potrhlý, vláčný bezdomovec Naz (Josef Wiesner) trojici doplňuje. Záhadná Vévodkyně (Eva Salzmannová) do hry vnáší prvek těžko pochopitelného tajemství, jež má kořeny v dávné lepší minulosti. Snaží se ho vyzpívat, ale ze sevřeného hrdla vycházejí pouze dávivé zvuky. Úchylný host večírku (Jiří Hána) evokuje kruté pohanské obětiny dětí v hrůze současnosti.

Domnívám se, že česká inscenace Rtuti bouře nevyvolá, obrazy apokalypsy, otevřeného násilí, vulgarismy nejsou již důvodem vytáhnout do boje za čistotu divadla. Přesto se i v našich podmínkách jedná o odvážnou inscenaci, kterou musí divák posoudit sám. Hře ale nelze upřít mravní podtext, jímž apeluje na morální pokleslost společnosti, která gumuje historickou i etickou paměť. V tom je hra silná a právě proto vyvolává odpor.

Hru uvidíme do 2. září v bývalé karlínské tovární hale.

Fotografie: Jindřich Kodíček





06.09.2006 - Jindřiška Kodíčková