Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Láska v barvách podzimu
Úvodník: Má své kouzlo. Stejně jako sám podzim. Možná je také trošku smutná, nostalgicky vzpomíná, co bylo a co se nikdy nevrátí a s mírným strachem očekává, co přijde...
Článek: Nejspíš se může také cítit unaveně a jako se stromy zbavují svého listí, aby mohly načerpat další sílu a čelit kruté zimě, zbavuje se láska toho, co ji tíží, toho, co už s láskou nemá moc společného a přináší spíš bolest než krásu.
Letos nás podzim překvapil svou ojedinělou krásou ještě poměrně teplých, slunečných dnů a možná, že láska nás chce také překvapit. Třeba doufá, že konečně pochopíme, proč nám ji kdosi kdysi seslal na zem, proč po ní pořád nepřestáváme toužit a nikdy nejsme zcela spokojení, i když ji máme.
Každopádně, i když se někomu může zdát, že si s ním láska pouze pohrává, že mizí, sotva se přiblíží na dosah a potom se mu zdálky vysmívá, že ho trápí a souží a neposkytuje mu jen něhu a krásu, ale občas i bolest a nejistotu, měli bychom si vážit, že vůbec víme, co to láska je. Že se můžeme procházet venku, vdechovat poslední doušky tepla, které nám podzim ještě dopřává, po boku manžela, přítele, dětí nebo třeba psa. Že se na malou chvíli stáváme součástí podzimu a jeho krásy, titěrnou součástí lásky v celém jejím rozsahu, součástí toho všeho, co utváří život a nechává nám k nahlédnutí pouhou jeho část, nikdy ne všechno – možná proto, abychom si nepřestali vážit i toho mála, kterým nás obdaroval. Ať už osud, nebo náhoda nebo vrtkavé štěstí nebo třeba někdo, komu na nás záleží.
Občas stojí za to zapomenout na špinavé nádobí ve dřezu a nevyluxovaný koberec nebo nevyžehlené prádlo a jít s dětmi pouštět draky, i když toho času je tak málo a tak rychle ubíhá. A nebo právě proto. Nádobí, drobky a to ostatní tu bude pořád. Ale láska se může jednou doopravdy naštvat a skončit. Stejně jako podzim, který nakonec bude muset ustoupit zimě a odejít, přinejmenším na těch pár měsíců, než se zase bude moci vrátit. Samozřejmě, že i láska odchází a vrací se, někdy téměř vzápětí, jindy na sebe nechává čekat, ale může se stát i to, že se hned tak nevrátí, že se třeba nevrátí už nikdy.
Tak jako promarněné dny, tak jako se děti nikdy nevrátí do svých dětských let, když vyrostou, jako se nikdy nevrátí okamžiky, kterých jsme si nevážili a nechali je kolem sebe proklouznout bez povšimnutí. Někdy nás zkrátka láska míjí jako život, den za dnem, od podzimu do podzimu, aniž bychom zaznamenali, o co všechno přicházíme, přiliš pohlceni shonem všechních dnů, umrtvujícími povinnostmi, pro které snadno zapomínáme na ty maličkosti, které ve skutečnosti utvářejí život.
Jak dlouho ještě naše děti budou stát o to, abychom jim četli pohádky? A jak dlouho jim budou věřit? Jak dlouho budou věřit nám?
A tak kašlu na únavu, i když často přes ni skoro nevidím, a kašlu na televizi, protože to, co tam mohu vidět, tam mohu vidět i za měsíc, za rok, za deset let. Raději čtu svému synovi pohádky, které sice znám zpaměti, ale je možné, že za měsíc nebo za rok a zcela jistě za těch deset let, už nebudu mít příležitost sedět u jeho postýlky, číst mu a potají sledovat jeho tak komicky vážný a zahloubaný pohled. Kašlu na kupící se hory prádla, které je potřeba vyžehlit a jdu s dětmi na kopec pouštět draky, ačkoli záhy zjišťuji, že děti si vystačí s ostatními dětmi a já jsem tam jen tak na okrasu – ale kdybych tam nestála a neopíralo se do mně unavené podzimní slunce, neviděla bych, jak se marně potýkají s bezvětřím, jak se plahočí do kopce a zase se ženou zpátky dolů, na tváři radost z chvilkového úspěchu, že udržely draka ve vzduchu...
A tak je vlastně láska v barvách podzimu stejná jako ta, která tady bude v zimě, i ta, na kterou se budeme těšit, až přijde jaro a kterou budeme nedočkavě vyhlížet zároveň s horkými letními dny. Jsou to okamžiky, kdy si uvědomujeme, že svět nám nepatří, stejně jako nám nepatří čas, který si rádi sem tam nárokujeme, ale přitom ho máme jen zapůjčený, na určitý čas, který žádný z nás nezná a proto bychom měli každý den žít naplno, snažit se splatit úroky, které jsme už stihli nasbírat, snažit se každý den označit, maličkostí – úsměvem, pohádkou na dobrou noc nebo třeba jen tím, že se na chvilku zastavíme a pořádně se nadýchneme.
Protože podzim za pár dní skončí. A kdo ví, jestli tu ještě budeme, až se zase vrátí? A kdo ví, jestli se vůbec vrátí? A pokud ano, stejně už nikdy nebude stejný...
19.10.2006 - Radka Zadinová