Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Předávat svým dětem své názory?



Úvodník: Tak asi uvažuje skoro každý, kdo nějaké děti má. Stejně tak i já. Ano, chtěla bych, aby mé děti měly ne snad stejné, ale podobné názory na to, jak žít. Bez chyb a bez toho, že bychom někomu dalšímu ubližovali. Jenže nikdo vlastně neví, kudy vede ta jediná správná cesta a je docela dobře možné, že taková cesta ani neexistuje. Každý si musí najít svou vlastní cestu, takovou, která mu bude vyhovovat, na které se bude cítit v bezpečí, která mu dodá tu tolik potřebnou energii ke zdolávání překážek.

Článek:

A tak si myslím, že dětem můžeme pomoci takovou cestu hledat, můžeme jim ukázat tu, po které jsme se pustili my, můžeme jim vyprávět i o jiných cestách, ale pak už bude záležet jen a jen na nich, jakou z těch cest si vyberou a čím se budou ve svém životě řídit. Jestli našimi názory nebo názory někoho jiného či svými vlastními, které si vytvoří z toho, čím jejich život naplníme. Na nás pak zbyde už jen to, plnit ty životy tím, co sami považujeme za správné a myslet na to, že každé slovo, každá myšlenka, kterou nevědomky vyslovíme či použijeme, v nich zanechá hlubokou stopu, která je povede dál.

Ale jelikož žádný člověk neumí žít bez chyb, je jisté, že se jich nevyvarujeme ani my, ani naše děti. Důležitější než ty chyby je to, jestli se z nich dokážeme poučit, jestli před nimi skloníme svou pýchu, přiznáme je a pokusíme se je napravit. Není to jednoduché, bolí to, ale pokud se o to ani nepokusíme, budeme je dělat dál.

Při tom všem bychom neměli myslet na sebe a na to, co to znamená pro nás, ale na to, jak to vidí naše děti. Je jednoduché tvářit se, že všemu rozumíme než přiznat, že jsme se mýlili. Ale jestliže naše chyba vyjde najevo, děti nám ji spíš odpustí, když ji přiznáme, než když ji budeme zapírat. Pokud nás přistihnou při lži, začnou nám také lhát, protože když mohou lhát rodiče, proč by nemohli lhát i děti. Pokud uvidí, že jsme někomu ublížili, ať už slovy či nějakým skutkem, časem jim to začne připadat normální a i když zpočátku třeba jen ze zvědavosti, zkusí to také.

Takže ačkoli si nemyslím, že bychom měli za každou cenu dětem vnucovat své názory, měli bychom se každopádně snažit žít tak, aby si z toho všeho vybraly ten správný názor na to, jak se chovat k druhým, jak si vážit sebe sama, jak si hledat cesty životem. Že někdy ty nejschůdnější nemusí nutně znamenat ty, po kterých bychom měli jít. A že naopak ty náročnější nám můžou nakonec přinést uspokojení a štěstí.

Že si zkrátka každý ten svůj názor na svět a na lidi v něm musí utvořit sám, dokázat si ho obhájit, dokázat ho změnit, pokud se ukáže, že nebyl tak správný, za jaký jsme ho považovali. Že bychom se měli naučit odpouštět nejenom druhým, ale i sobě. A pokoušet se na té naší cestě zanechat stopy, které nás jednou přežijou, takové, které těm ostatním naznačí směr, kterým by se měli ubírat. Ať už to jsou naše děti nebo třeba cizí.

Zdroj fotografie: chattablogs.com



30.10.2006 - Radka Zadinová