Podle informací, sesbíraných zmíněným autorem knihy, žili trpaslíci v chomutovském kraji zcela určitě. Ovládali prý tajemné síly, díky nimž se mohli stát neviditelnými, ale samozřejmě věděli o mnoha pokladech ukrytých v lesích. Skřítkové prý byli vítanými hosty do domu, protože když je člověk pohostil, mohl se dočkat velké odměny. Bohužel však tento kladný vztah mezi lidmi a skřítky nevydržel, protože lidé se přestali k pidimužíkům chovat pohostinně, takže se nakonec trpaslíci rozhodli opustit kraj.
Zlí vodníci se v Krušných horách vyskytovali v řekách, rybnících a potocích. Téměř každý rok si např. vyžádal svou oběť vodník v potoce Černá voda, často se tak stalo o Velikonocích a přítomnost vodníka se tak zdála téměř dokázána. Vodník žijící v řece Ohři měl dokonce svou podobu. Líčili ho jako "šedě vyhlížející stvoření se zeleným kloboukem a velkými střevíci". Popsali ho voraři a také dívka, kterou vodník jednoho dne dobromyslně ušetřil, když sama dobrovolně skočila do řeky. Vodník si ji sice odvedl do svého paláce, kde mu měla hospodařit, ale ona nakonec vodníkovi utekla.
V krušnohorských lesích samozřejmě nechyběl pravý duch hor, Hejkal, ale jeho popis se značně liší a vlastně ani neříká nic konkrétního. Jako by hejkal neměl přesně definovanou podobu, ale převaloval se krajinou jako „šedé něco“ vydávající zvuky. Hejkal proslul hýkavými zvuky, jakými děsil pocestné. Obzvláště se pak vyřádil na těch, kteří se mu posmívali, i toho největšího hrdinu nakonec donutil k úprku.
Mezi typické lesní duchy Krušných hor patří i divoženka Marcebilla, v kraji nejznámější svou vtipnou škodolibostí, s jakou schovávala dřevorubcům náčiní. Většinou se chovala spíš vstřícně, občas trochu podivně a nevypočitatelně, ráda si dělala z druhých šprýmy. Jak se stala divoženkou z obyčejné, láskou zklamané dívky, na to existuje několik různých verzí. Každopádně Marcebilla nejvíce ze všeho připomíná nešťastnou Viktorku z knihy Boženy Němcové.
S místní bílou paní se prý setkal jeden chlapec z Perštejna. Cestou na tancovačku potkal U Černého kříže bíle oděnou ženu, kterou vzal s sebou. Tančil s ní, ale ostatní hosté se prý velmi divili, proč tančí sám, nikdo jiný ji neviděl. Po zábavě doprovodil chlapec svou společnici opět k Černému kříži, tam ho paní poprosila, aby odehnal černého psa. On však prosbě neporozuměl, protože žádného psa nespatřil, načež paní smutně vykřikla, že nyní musí zase sto let čekat na vysvobození. (Škoda, že dnes nevíme, který to den onen chlapec kolem Černého kříže procházel.)
Ve zdejších pověstech nechybí samozřejmě ani čarodějnice, objevující se dokonce v záznamech chomutovského kronikáře Urtiky. Z čarodějnictví zde obvinili ženu, která údajně očarovala chomutovskou kamencovou huť, takže zde došlo v roce 1580 k poklesu těžby. Přesto se, podle množství, dochovaných pověstí, nejznámějšími čarodějnicemi v kraji jeví čarodějnice zaklínající krávy.
Třicetistránková publikace "Pověsti Chomutovska" vypráví desítky dalších zajímavých příběhů, více či méně uvěřitelných. Některých zaznamenaných v době vzniku, jiných mnohem později, předávaných z generace na generaci pouze verbálně, dokazujících, že nejen děti mají fantazii. Tato regionální publikace, vydaná bývalou Okresní knihovnou v Chomutově (dnes Středisko knihovnických a kulturních služeb), navíc potěší ty, kdo pochází z Krušných hor a při čtení zároveň prochází krajem jako po mapě.
Nemohu také nezmínit, že v rámci projektu zvukové knihovny pro zrakově postižené a nevidomé vyšla pod záštitou Střediska knihovnických a kulturních služeb v Chomutově v roce 2002 kazeta s názvem "Pověsti Chomutovska očima studentů". Žáci státního gymnázia v Chomutově literárně zpracovali osmnáct povídek, jejichž náměty čerpali právě z publikace profesora Emila Puchmajera.
Zdroj fotografie: www.skks.cz