Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Simmelovi jde především o člověka



Úvodník: Láska je jen slovo – když to uslyšel Jimmy, šel za duhou, aby až do dna vypil svůj kalich hořkosti. Ale jelikož Bůh chrání milence a jen vítr ví, že nikdo není ostrov, Jimmy prohlásil: Všechno přiznávám, všechno... a tak Aféra Niny B. zůstala zapomenuta, jelikož všichni lidé bratry jsou a ti nás prosí: Nechte prosím kytky žít! Protože nemusí být vždycky kaviár, aby lidé mohli křičet: Hurrá, ještě žijeme! A divit se, že jsou tak veselí, když s klauny přišly slzy a láska je poslední most k úplnému zapomnění...

Článek: Ti z vás, kteří přečetli alespoň jednu knihu německého autora J. M. Simmela, určitě poznali, oč v předcházejícím odstavci šlo. V podstatě o výčet nejznámějších a pro mě také nejlepších děl tohoto autora, jenž byl u nás z nepochopitelných důvodů (nebo snad pochopitelných?) před rokem 1989 zakázaný. Přesto do češtiny byly přeloženy jeho dvě nejznámější díla – Láska je jen slovo (bezkonkurenčně nejlepší) a Všichni lidé bratry jsou (ačkoli mě mnozí varovali, že jde víceméně o politiku, nesouhlasím, šlo spíš o člověka – jako ve všech románech J. M. Simmela).

Můj zájem o tohoto autora a jeho knihy odstartovala kupodivu televize, když jsem shlédla dvoudílný film „A s klauny přišly slzy,“ natočený podle další Simmelovy knihy. Přečetla jsem si knižní předlohu ke stejnojmennému filmu a nadchla mě. Nadchla mě natolik, že jsem si půjčila „Láska je jen slovo“ a rázem jsem se cítila "ztracená". Potom jsem v krátké době přečetla většinu Simmelových románů, které dle mého stály za to:

Nechte prosím kytky žít, Všichni lidé bratry jsou, Nemusí být vždycky kaviár (jako jedna z mála dopadne dobře), Jen vítr to ví, Nikdo není ostrov, Aféra Niny B., Divím se, že jsem tak veselý, A Jimmy šel za duhou, Všechno přiznávám, všechno, Svůj kalich hořkosti, Bůh chrání milence, Všichni jsou jen temný stín (trošku mě zklamala, proto chybí v rádoby vtipném úvodu), Hurrá, ještě žijeme, Sni svůj bláhový sen a Tajný chléb.

A jak už jsem výše podotkla, ve všech románech J. M. Simmela jde především o člověka. Našlo by se dost těch, kteří by prohlásili: Další Remarque. Společného s Remarquem má Simmel jistě to, že převážná většina jeho románů končí špatně a zcela jistě to, že umí na čtenáře zapůsobit silným, propracovaným a hluboce lidským příběhem. Občas sice čtenáře matou Simmelovy přestupy z přítomnosti do minulosti a zpátky, ale když se do knihy ponoříte s plnou vervou, složité vám to nepřipadá.

Simmel zkrátka miluje – život, lidi, psaní, příběhy. To, že se dokáže vžít do pocitů stovek postav svých knih, je fascinující stejně jako to, že k tomu, aby takhle mohl psát, musí určitě prostudovat ohromné množství literatury, novin, časopisů a všechny ty střípky, které mu uvíznou v paměti, pak zase dávat kousek po kousku dohromady, až je zase dalšími slovy slepí do nenapodobitelných příběhů. Příběhů, ke kterým se budeme neustále vracet nebo na ně budeme přinejmenším často vzpomínat.

Dobrá, Johannes Mario Simmel právě teď neslaví žádné výročí, proto o něm nepíšu. Většinu jeho knih jsem šťastně ukořistila v knihkupectvích a nyní se jimi kochám alespoň zpovzdálí, dokud nenajdu čas znovu se k nim vrátit. Myslím si, že si zaslouží pozornost, i když už možná jeho hvězda mírně pohasla – zastíněná z velké části třeba Harry Potterem nebo Letopisy Narnie, či Ordinací v Růžové zahradě. Já ale doufám, že se ta hvězda zase rozhoří, neboť tento spisovatel si zaslouží pozornost čtenářů celého světa tím, co dokázal. Nastavit společnosti její vlastní tvář v odrazu zrcadla, které se leckde dost pokřivilo a neukazuje nám zrovna moc hezké věci. Přesto (nebo právě proto) bychom si takových věcí, a tedy Simmelových knih, které nás na ně navádějí, měli všímat a snažit se proti nim bojovat.

Zdroj fotografie v úvodníku:
babel.ru.dc

17.01.2007 - Radka Zadinová