Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Míň než všechno neberu



Úvodník:

 Úvodem bych si dovolil opsat úryvek z výstižné předmluvy almanachu, kterou této sbírce věnoval Petr Hruška: Veliký český básník Antonín Sova se k stáru zasahoval vahou svého jména o to, aby dopomohl k zaměstnání jinému velkému básníkovi, mladičkému Vladimíru Holanovi. Přes všechny přímluvy však Holanovi úředník na magistrátu nabídl akorát pletení košťat. Sova to vnímal jako obecnější prohru a hořce tehdy konstatoval : „Básník dnes znamená hovno.“

 

 



Článek:

Autor prologu pokračuje v tomtéž tónu a závěrem zhodnotí, že neví proč, ale lidé stále píší. Ano, lidé stále píší a my nevíme proč a ostatně to občas nevědí ani oni. Stále vychází sbírky, stále známe termín „poezie“ a stále mají lidé chuť zasnívat se do veršů. O to více potěší, že čas od času vyvěrá na povrch náznak toho, že poezie stále existuje v dostupných kruzích společenství a nehraje roli jen jakéhosi vyvrhele v rukou jedinců.¨
Slezská krajina má svá kouzla a ta jsou specifická jen pro jednotlivé části naší země. Tato specifika například pěl bard slezský - Petr Bezruč, nebo také zmiňovaný Petr Hruška, či těšínský Bogdan Trojak obývají také almanach opavských básníků vedených Davidem Bátorem. Právě David mi při pivu a diskuzích o poezii tuto sbírku věnoval a jsem rád, že tento almanach slezských autorů vlastním.

David Bátor již vydal dvě sbírky nesoucí názvy Kukly slov a Světlonoš. Jeho prvotina byla nominována na cenu Jiřího Ortena.Davidovy básně nesou stěžeň almanachu pevně a nezlomně a zároveň agresivně. Jeho texty ukazují realitu života v čirém obrazu. Duch dramatu a krás obrazů jeho básní lze vnímat dynamicky a bez jakéhokoli přerušení můžeme zároveň imaginovat sami sobě přetékající pisoáry, sypané kurvy a Davidova bratra. Talentovanost tohoto autora je dle mého osobního názoru, snad trochu opilého diskuzí s Davidem v Ostravě, velmi znatelný a nebojím se říci, že kdyby se tomuto autorovi dostalo větší pozornosti, mohl by zaplnit místo vedle právě Petra Hrušky, Víta Slívy nebo třeba Ivana Wernische.

Miroslav Černý se narodil roku 1977 v Opavě. Vydal sbírku Krajina v samotách slova a jeho básně vytištěné v almanachu nesou tematiku autorových cest po Peru a Bolívii ze zatím nevydaného cyklu básní. Svou exotikou si ale paradoxně verše Miroslava ubírají. Přehršle nám neznámých míst a termínů dělá z textů to, co by dělat neměl. Autor sic vyjadřuje v básních krásy míst, jím navštívené, která nám dávají nabídku k souboji naší, pobytem v zemích českých, omezené fantasii, ale po chvíli se z toho stává opravdu džungle. Popravdě, chybí mi i nějaký náznak sounáležitosti právě se Slezskem.

Básně Dana Jedličky nás přivádí zase zpět k naší středoevropské realitě a to realitě melodické a také zčásti filosofické.V povětšinou rytmických verších autor nerozvíjí kdovíjak složitá témata. Linky vede naprosto jedním směrem, nezavádějí a stejně jako u Davida Bátora bez problému s nějakými záseky. Avšak chybí mi v těchto verších jakási zručnost. Nicméně verše se příjemně čtou a nehrají si na kdovíjak vysokou poezii a tím i dávají autentičnosti svůj správný tvar.

Vladimíra Vokurková Košková přináší v textech velice znatelný ženský element. Ženskost z jejích textů přímo číší a nikterak špatně podotýkám. Lehká ironie a lyričnost textů a také již zmiňovaný ženský nadhled dávají průběhu čtení tu správnou atmosféru. Snad bych autorce vytkl možná jen gradace textů, kde mi jaksi schází větší agresivita na úkor jakési laxnosti závěru.

        Jan Kunze je hudebníkem přímo rozeným. Nejenže působí jako zpěvák a textař skupiny Kofein kombinující prvky elektronické hudby, rocku, alternativy a jazzu, ale také jeho básně vytištěné v tomto almanachu nesou příchuť melodie a dokážu si je představit zhudebněné, nicméně jeho poezie mne nijak nevzrušila až na báseň „Je čas“ .Kunzeho básně prostupují autorovými bezprostředními prožitky bez jakéhokoli obalu. Snad neurazím autora tím, že napíšu, že jsem více zvědav na jeho kapelu, kterážto mi svým popisem stylu velice sedí u ucha.

Jediným v zástupu Oldřich Kutra, nenarozen v Opavě, nýbrž v Uherském hradišti. Zastoupené básně charakterizuje stručnost a výstižnost. Možná silně ironicky podotknu, že se autorovy texty zdají v některých případech až pokusy o pořekadlo, nicméně Vás to nijak nezarazí a tento fakt přijmete.

Ačkoli Zuzana Musálková studuje pražskou literární akademii a nese čestná uznání v literárních soutěžích Josefa &Skvoreckého a Ortenovy Kutné hory, tak mne její texty při tomto faktu velice zklamaly a ženský element, mnou tak opěvovaný u Vladimíry Vokurkové Koškové, působí zde opravdu slabě a chybí mi, ale musím podotknout, že to je jen můj subjektivní pohled na věc a samozřejmě to na, průměrné, kvalitativnosti autorčiných veršů nijak neubírá ani nepřidává.

Tento almanach řadím za vcelku vydařený generační materiál. Nejvíce mne zaujaly básně Davida Bátora a Vladimíry Vokurkové Koškové.
Závěrem bych napsal, že poezie vždy bude s námi a „šumafuk“ jestli v psané formě či nikoliv. Poezie necharakterizují jen básně, sbírky, almanachy. Poezie prochází našim životem, poezie je pivo v Ostravě a poezie je panem Sovou zmiňované hovno.

 



25.02.2007 - Roman Sköld