Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Obchůdek



Úvodník: Několik postřehů ze zaměstnání. Snažím se nějak si zpříjemnit nezajímavou práci a nenapadlo mě nic jiného, než pozorovat lidi, lidičky a človíčky kolem sebe. Každý se bavíme nějak.

Článek:
V životě je bohužel jen málo jistot, ale jedna z nich je spolehlivě ta, že každý z nás dospěláků byl zcela jistě nejméně jednou nakupovat, ať už cokoliv nebo kdekoliv. Neshledávám v tom nic zajímavého, ale přece jenom jsem si všiml některých maličkostí, o kterých si myslím, že stojí za pozornost. Jsem náhodou zaměstnaný v jednom z mnoha obchodů, v mém případě jsou to potraviny. Je to obchod trochu větší, i když nepatří do skupiny supermarketů. Záměrně se vyhýbám pojmu market a proto budu dál používat slovíčko obchod. Není to zase tak důležité, protože chci mluvit o zákaznících.

Budu zákazníky škatulkovat a vynechám nejpočetnější skupinu těch relativně normálních.

Při jedné ze svých pravidelných obchůzek v úseku nápojů jsem si všiml pána, v jehož výrazu bylo tolik úporného zamyšlení, že se až chvilkami měnilo v úděs a bezradnost.
„No, kde jsi?“, ozvalo se za mnou. Dotaz byl směrován právě k onomu pánovi, jehož výraz se po té otázce nezměnil ani nepatrně.
„Čekám na košík.“
„Kvůli dvěma pivům?!“, bezbarvě se znovu otázala, pravděpodobně manželka.
Odpovědi už se nedočkala, přisunula košík k onomu pánovi, ten do něho vložil zmíněná dvě piva, setrval na svém výrazu a ani svoji pozici nezměnil. Manželka se s nákupním košem odsunula do dalšího úseku a já jsem přestal celou scénku sledovat. Pomyslel jsem si, že ten pán patří do kategorie D E S P O T A.
Připomněl mi mého otce, který jednou doma postával u sporáku, na kterém moje matka svářela mléko. Po chvíli se můj otec ozval: „Utíká ti to“, řekl směrem k matce na druhé straně kuchyně a odešel do pokoje, aniž by se snažil nějak zabránit zřejmému problému, bezpochyby proto, že věděl jak připálené mléko dokáže podráždit čichové vjemy. Kromě jiného si pamatuji, že vždy když přišel domů z práce, vplul bez ohledu na počasí v botách až do pokoje a v klidu počkal, až mu já přinesu bačkory na přezutí a jeho boty odnesu. Musím dodat, že můj otec byl kromě jiných dobrých vlastností i velice inteligentní, spravedlivý a je mi dodnes vzorem, snad jen s výjimkou těch projevů despotizmu, které ale byly dříve vcelku normální.

Zůstanu u svého občasného pohybu po obchodě. Stává se mi, že se nemohu vrátit na své místo tak rychle jak bych potřeboval nebo chtěl. Příčinou je opět zákazník. Tuto skupinku jsem si opět pojmenoval podle jejich charakteristického pohybu, H R A B O Š I. K tomu není co dodat, i když takoví zákazníci nevědomky přinutí ke zpomalení pravidelného denního shonu a ke zjištění, že spěch je k ničemu. Budiž jim to přičteno ke cti.

Jsou známé pravidelné akce, kdy obchody nabízejí různé zboží za snížené ceny. Ty movitější prezentují tyto akce různými reklamními letáky, které pravidelně ucpávají naše poštovní schránky a jsou příčinou existence další skupinky návštěvníků těchto obchodů. Jsou to Č T E N Á Ř I, nebo by se dalo říci S L Í D I Č I. Takový čtenář se pohybuje v prostorách obchodu ostražitě, neujde mu žádná maličkost a je soustředěně zahleděn do zmíněného letáku a hledá přitom neústupně ono nabízené, zlevněné zboží. V případě, že vyhlédnutý tovar neobjeví, je schopen zmobilizovat polovinu zaměstnanců obchodu, aby jeho touze po poskytované slevě vyhověli. Mám pocit, že obvykle tito človíčkové to zlevněné zboží ani nepotřebují, ale nabízenou slevu přece musí využít za každou cenu.

Člověk prahnoucí po teplém lidském slově, musí obdivovat jinou skupinu občanů. Jsou to Ř E Č N Í C I. Musím podotknout, že do této skupiny se nejčastěji rekrutují ženy, ale byl jsem také svědkem hodinového rozhovoru dvou mužů, kteří si ke svému projevu vybrali místo uprostřed uličky mezi stojany se zbožím. Protože jak víme, tyto uličky jsou prostorově dost omezené, vytvářeli tito diskutující pánové téměř nepřekonatelnou překážku, ale od jejich činnosti je neodradily ani ústrky ostatních, ani nevraživé pohledy zákazníků probíjejících se hradbou nákupních košíků oněch pánů. Ano, podobně bojovali Husité.

Vidím, že jsem se rozpovídal, podobně jako řečníci a proto další kategorie nakupujících popíšu pokud možno heslovitě, i když zmínit se o nich musím, aby výčet byl úplný.

S moji profesí ve výkupu lahví souvisí hned několik dalších. Nejvíce je I G N O R A N T Ů. Takový člověk obtížen lahvemi přistoupí k okénku výkupu beze slova i bez pozdravu vyloží obsah svých tašek na pultík, přijme papírek s vytištěnou, odpovídající částkou a nadále beze slova a většinou i bez pohledu na mne se odebere k pokladně, směnit ten papírek za peníze nebo zboží. Mnohem zajímavější jsou U L I Č N Í C I, kteří jakmile přistoupí k okénku, aniž by se přesvědčili o mé přítomnosti nebo nepřítomnosti spustí poplach vedle okénka umístěným zvonkem. V případě, že jsem přítomen a byl jsem pouze přehlédnut, dávám ruce do kapes, abych takového zákazníka nezačal škrtit. Možná vzpomínají rádi na klukovský věk, kdy běželi ulicí a u každého domu zvonili na tehdy existující domovníky. P R Ď O L O V É jsou téměř přesnou kopií ignorantů, s tím rozdílem, že po vyložení svého lahvového sortimentu na okénko se bleskurychle otočí zády, předkloní se a v tom okamžiku skutečně chybí k dokonalosti jenom to, aby si hlasitě ulevili. Naopak V Í T Ě Z O V É se neotáčejí zády, ale pokračují dál v přehrabování se ve své tašce. Po chvíli, když čekám další láhev a ona nepřichází, vítězoslavně vzhlédnou a oznámí hlasitě počet s výrazem, který mě nenechá na pochybách o tom, že jsem v tu chvíli považován za blbce neumějícího ani spočítat předložené lahve.

Dalších několik případů už naštěstí nesouvisí s moji profesí a zmíním se o nich jen pro úplnost. Nedávno jeden zákazník na doporučení manželky reagoval odmítavě: „Tenhle (jmenoval značku sýra) ani náhodou, viděl jsem jak s tím zacházejí ve fabrice.“ Ano, to byl typický O Š K L Í B A Č, který viděl právě jen výrobu tohoto jednoho druhu sýra. Vím bezpečně, že kdyby viděl všechny provozy, které pro nás připravují všelijaké mňamky, zemřel by hlady. Jiní mi zase přibližují svým chováním kulturní zážitky, když je nazývám „B L U D N Ý M I H O L A N Ď A N Y“. To jsou stvořeníčka bloudící, často s papírkem v ruce, po prodejně a zoufale hledají to, co jim papírek přikazuje objevit, vložit do koše, zaplatit a dopravit domů. Obvykle pořadí položek na papírku neodpovídá pořadí zboží v regálech obchodu, takže pohyb těchto zákazníků opravdu připomíná nekonečné a neuspořádané bloudění. Výjimečně se zjevují i M I S T Ř I S V Ě T A, o nichž vědí všichni návštěvníci obchodu, protože mají neukojitelné nutkání všem sdělit, kde se včera bezvadně nalili, kdo z jejich známých je absolutní debil nebo jsou-li v doprovodu manželky, kdo je vlastně v rodině pánem. A přesně pět minut před zavírací hodinou se objevují H O D I N Á Ř I, kteří mají nejvíc nákupů, nebo nejvíc lahví k vrácení, ale hlavně mají spoustu času.

Co na závěr? Všichni zmínění, pečlivě zaškatulkovaní zákazníci jsou mnohem zajímavější, než ti normální. Snažte se proto něčím zajímavým na sebe upozornit, v něčem vyniknout, v čemkoliv se lišit, prostě nějak nám všem oživit to neradostné, nudné a pro mnohé vyčerpávající nakupování.

Příště se pokusím popsat zákulisí takového obchůdku plného nakupujících lidiček.

<

10.09.2003 - Zdeněk Pilný