Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Lidský příběh plný tajemství a krásy
Úvodník: „Je už na čase, aby se i vědci přihlásili k tomu, že věda sama – je-li praktikována dobře a s pokorou - je také lidským příběhem plným tajemství a krásy, který snad stojí za úctu a opatrování alespoň tak jako Karlův most,“ říká doc. dr. Fatima Cvrčková v knize „Kapka metanového deště“.
Článek: Knihu naplněnou rozhovory s českými vědci napsal Pavel Houser. Formou rozhovorů přiblížil několik konkrétních témat a zdá se, že na poli vědeckém nenadržoval žádné disciplíně, věnoval se astronomii, matematice, psychologii, ekologii, bioinformatice a dalším oborům. Rozhovory autor doplnil vysvětlivkami (mnohdy až délky odstavců), jimiž texty přiblížil laikům. Kniha tak osciluje na samé hranici mezi literaturou publicistickou a odbornou.
Ačkoliv se každá kapitola se samostatným rozhovorem (celkový počet 12) týká jiného odvětví, opakuje se tu jeden společný názor: existuje rozpor mezi medializovaným vědomím společnosti a realitou. Dočteme se např. o vysněném mimozemském životu na Marsu v kontextu s pravděpodobnými prebiotickými procesy na Jupiterově měsíci Europě. Dozvíme se, že vliv pádu asteroidu na vymření dinosaurů představuje jen jednu z hypotéz, z nichž se nedá vyloučit ani působení vulkanické činnosti, neboť „na přelomu křídy a třetihor došlo k ohromnému výlevu lávy, kterým vznikla Dekánská plošina v Indii, velká jako polovina Evropy“. Ekologický problém týkající se ubývání pralesů v důsledku jejich těžby se smrskává pod vahou argumentů upozorňujících na přelidnění a s tím související růst pastvin, ale také zvážení faktů, že „nejvíce druhů ptáků a často i těch nejzajímavějších uvidíte spíš v narušených porostech než v primárním deštném nížinném vždyzeleném lese“ a „v největším průšvihu jsou druhy málo početné, které obývají malé a/nebo rozdrobené areály“.
Někdy dokonce může přílišná popularizace vědě ublížit, když v souvislosti s ní vzniká masová hysterie, jak je tomu např. u genetických pokusů. Přitom přísně vzato „my své okolí geneticky upravujeme už od chvíle, kdy jsme si začali vybírat a přednostně pěstovat či chovat rostliny a živočichy, kteří se nám z nějakého důvodu líbí nebo nám chutnají – tedy od neolitu. Potíž je v tom, že dokud zemědělci vozili brambory z Ameriky do Evropy nebo králíky z Evropy do Austrálie, považovalo se to za normální součást vývoje. Občas je prostě nutno riskovat průšvih, protože všechno předvídat nelze“. Jsme omylní, jistě. Ale můžeme si dovolit držet se stále starých pravidel? Nakonec jen ti, kteří zkoušeli něco nového, kteří vybočili z řady, přinášeli poznání.
Že ostatně výzkum je cestou neustálého objevování, ale také bloudění a vracení se zpátky, potvrzuje mj. i zjištění, že kosmologická konstanta (připouštěla i vesmír, jenž se nerozpíná), již zahrnul Einstein do své teorie relativity a později ji zavrhl (ukázalo se, že se vesmír rozpíná), opět vědci oživili. Proč? Zdá se, že „kosmologická konstanta neboli temná energie hrála ústřední úlohu v inflační fázi na počátku vesmíru a znovu rozhodujícím způsobem ovlivní také jeho konečný osud“. Vesmír se zřejmě nebude rozpínat a smršťovat a rozpínat, což je opět poslední popularizovaná verze, ale dá se předpokládat, že se bude stále rychleji rozpínat. Mezitím vyhoří všechny hvězdy a nakonec se pozvolna vypaří černé díry, až nastane doba temna, v níž všechny zdroje tepla budou vyčerpány. „Zbude jen moře fotonů – nesoucích ale čím dál menší energii – a řídká kaše slabě interagujících částic, jako jsou neutrina, elektrony a pozitrony. Vesmír na konci času bude velký, pustý a prázdný. Bude fádní, stejnorodý, bez kazů a nepravidelností – jeho dokonalost bude ale doslova smrtící.“
Divit se na tím, že teorie relativity funguje v obou zmíněných modelech vesmíru, ovšem nemusíme. Jak uvádí jeden ze zpovídaných, PhDr. Daniel &Spelda, Ph.D., v jiné souvislosti: „Z dnešního hlediska zcela pobloudilý názor může podávat velmi slušné numerické předpovědi.“ A takových úvah nám kniha poskytuje dostatek. Upozorňuje nás třeba i na to, že můžeme zpětně pozorovat, jak mnozí se správným názorem neuspěli, jelikož za jejich životů, bez odpovídající věrohodné teorie, působil jejich názor, byť správný, nedůvěryhodně. Příklad: když jistý Aristarchos ze Samu již v antice prosazoval heliocentrismus, neuspěl, protože mj. nedokázal čelit Ptolemaiovu geocentrickému argumentu, že „kdyby se země nacházela někde jinde než ve středu světa, nebylo by možné na noční obloze spatřit vždy polovinu ekliptiky, tj. šest znamení zodiaku.“
Věda je zkrátka neustále živý proces, plný napětí a vzrušení, a myslíme-li si někdy, že už „všechno víme“, pak se velmi mýlíme. V jakkoliv moderní, technicky vyspělé společnosti žijeme, stále platí Sokratovo: „Vím, že nic nevím.“ A tak veškeré vědomosti, které máme, můžeme nazvat jen úlomkem znalostí. To nakonec charakterizuje i samotný název knihy „Kapka metanového deště“, jež metaforicky naznačuje, že obsah všech rozhovorů v knize obsažených je jen drobnou kapičkou poznání v širém moři světa a jeho zákonitostí.
Knihu „Kapka metanového deště“ Pavla Housera vydalo v r. 2007 nakladatelství Dokořán
Zdroj fotografie obálky: www.dokoran.cz
06.07.2007 - Renata Šindelářová
