Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Paměť mojí babičce



Úvodník: Osudy žen se vždy protínají s muži a dětmi a v této oblasti se autorka nevyhnula svobodnému mateřství, lesbické lásce, nevěře i incestu, prostě nabídla čtenáři pestré spektrum překroucených a nezdravých lidských vztahů, vedle nich pak vyniká čistota rodinného štěstí Ojuny s Najmou...

Článek: Špinavé ženy z jurty dobývají velkoměsto – i tak by se dala nazvat kniha, která získala řadu příznivých ohlasů kritiky. Navíc zaujala tím, že je zasazená do exotického prostředí mongolské stepi. Možná se ale mohl její příběh odehrávat v Čechách, nebýt studijního pobytu autorky Petry Hůlové v Mongolsku. On by se totiž mohl odehrávat kdekoliv jinde, protože střet tradičních hodnot na venkově se světem velkých měst, které přebírá určité vlivy „ze západu“, není jen problémem „východních zemí“, ale do určité míry se s ním setkáme i u nás, i když se neprojevuje tak markantně, jako právě v Mongolsku, kde na venkově lidé kočují a v Ulanbátaru bydlí v oprýskaných panelových domech, kde večer nesedí u kamen, ale popíjejí v kuchyni kolu. Samozřejmě pro venkovana znamená město těžko dosažitelný cíl, protože ve městě nemá mnohdy příbuzné, nikoho zde nezná a především městský život se řídí trochu jinými pravidly a především má jiný rytmus. A proto se asi stává, že mladé naivní dívky opouští „rodné jurty“, u nás chalupy, a končí v nevěstincích, protože tak „snadněji“ vydělají peníze, které pro městský „luxus“ potřebují. Rozhodně se snadněji vydělávají, než někde desetihodinovou dřinou v bufetu.

V nevěstinci právě končí i tři hrdinky knihy – Šarceceg a její neteře Naja i Dzaja. Naja i Dzaja jsou počaté z hříchu, milostného vzplanutí vdané matky a tak obě z „bastardské“ krve pociťují hlavně jakousi „vykořeněnost“, kdy jedna je po otci Ruska a druhá Číňanka. Tetička Šarceceg, matčina sestra, v rámci toho, aby dívkám „pomohla“, nabídne jim nakonec tu „nejlehčí“ obživu. Město nabízí Dzaje i Naře větší komfort, ale existují věci, které se penězi nahradit nedají. Vždyť ani Dzaja, ani Nara nenajdou partnery, zatímco jejich nejmladší setra Ojuna, která si postavila se svým mužem Najmou jurtu vedle jurty svých rodičů, povila tři dítka a nikdy by jí nenapadlo odejít do města, protože je tak spokojená.

Osudy žen se vždy protínají s muži a dětmi a v této oblasti se autorka nevyhnula svobodnému mateřství, lesbické lásce, nevěře i incestu, prostě nabídla čtenáři pestré spektrum překroucených a nezdravých lidských vztahů, vedle nich pak vyniká čistota rodinného štěstí Ojuny s Najmou. Duševní láska se zde doslova tedy krčí v koutě, neboť u mužů převládá primitivní touha zmocnit se fyzicky ženy surově a bez skrupulí , což ženy kupodivu přijímají jako svůj „úděl“, čímž znevažují vlastní ženství a svou lidskou cenu tím snižují na minimum. V podstatě mužský prvek tu je v roli uchvatitele, ženský v roli oběti se zbytky sil bojující o své lepší bytí. Dalo by se říct, že menší vzdělanost lidem ubírá na nutnosti mít zábrany a z tohoto pohledu je to tudíž vše v pořádku. Pokud ale autorka chtěla lidské vztahy zobrazit v obecnější rovině, nelze se s tímto viděním mužů a žen ztotožnit. Už nějakých 150 let ženy aktivně budují své rovnocenné postavení coby partnerky muže a tím pádem záleží jen na nich, zda si svou osobní čest a především lidskou hodnotu obhájí.

Nicméně tato kniha rozhodně nemá být nějakým feministickým opusem, ale vyprávěním několika generací žen, přičemž se zde objevuje posun vnímání své tradiční úlohy. Babička Dolgorma v porovnání s vnučkami Narou a Dzajou opravdu prezentuje „starý svět“, kdežto ony dvě projevují touhu po něčem „novém“. Jak už jsem ale zmínila díky nezkušenosti jejich nespokojenost s venkovským životem, vystřídá nespokojenost s životem v nevěstinci.

Ačkoliv Paměť mojí babičce je rozhodně dobře vypravěčsky zvládnutá kniha, kterou přečtete jedním dechem, neboť budete stále doufat, že se vše nakonec pro hrdinky vyvine příhodnějším směrem, považuji prostředí, v němž je dějově zasazena, za její nejzajímavější stránku. Z tohoto úhlu má kniha význam nedocenitelný, protože nám přibližuje kulturu a životní styl pro nás poměrně vzdáleného národa.


20.10.2003 - Martina Bittnerová