Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Milovat vesmírná mračna



Úvodník: Hned v úvodu zasvěcování do tajů nekonečna nás George Johnson, autor knihy
Až na konec vesmíru, nešetří ani za mák. Nazve nás, pro jistotu hned všechny, nebeskými povaleči. Své nedostatky v průzkumové oblasti prý nahrazujeme tuze jinými způsoby. Nelitujme toho. Pro ně stojí za to žít.

Článek: Jak Henrietta Leavittová a Edwin Hubble zvětšili vesmír. Knižní podtitulek, sluníčko, kolem něhož se otáčí děj příběhu. Zatímco o Edwinu Hubbleovi víme,
o Henriettě Leavittové pramálo. A utajená badatelka je hlavní star knihy. Dozvíme se, že Henrietta pracovala jako běžná „počtářka“ na Harvard College Observatory. Měla za úkol plnit „hlavní knihu“, víceméně mechanickými výpočty vesmírných těles. Tušíme, že s běžností se nespokojila. Poznal to i Edward Charles Pickering, ředitel hvězdárny. V objevování zasutých kvalit svého zaměstnance může stát dnešním šéfům modelem.
Henrieta, toť neobyčejně loajální žena ke svému zaměstnavateli a obyčejně hloubavá žena k objektům své práce. Co mělo přijít, přišlo. Objev vztahu mezi délkou periody blikavosti hvězd a jejich svítivostí. Odborníci z celého světa mají o čem mluvit dodnes.
Henriettin příběh, zaujatost vědou na jedné a očividná preference osobních potřeb na straně druhé a obecná trpělivost, s jakou se setkává, přináší nejvíc. G. Johnson ťal, mimoděk, do lidských vztahů.
Kniha nás za ruku vede historií vesmírných dalekohledů, až k tomu Hubbleovu. Ruku v ruce s tím se posouvala i zvědavost všech zúčastněných a pokud někdo nalezl klíč k definování nových vizuálních objevů, nemohl se divit, že odborný svět dychtil po jeho teoretických dílech, po vysvětlení. V říši mlhovin se Henrietta cítila jako doma. Tam, kde my vidíme pouhé světlé mračno na tmavé obloze, světelný úkaz, ona dokázala dát do hry konkrétní jména tamnějších hvězd, jejich vzdálenost vyjádřenou počtem světelných let, jejich velikost.
Dokázala, že čísla, ve výpočtech obsažená, mají právo se pohybovat. George Johnson doplnil svou knihu mnohými poznámkami a odkazy. Encyklopedické nahlížení knize rozhodně pomohlo a přiblížilo ji i laickému čtenáři.

Staří Řekové se dívali na trochu jinou oblohu, než my dnes. My se naučili vyžívat se ve své malosti před hloubkou vesmíru. Ta nás nevede k tomu, abychom svou ochočenou prcatost tlačili před sebou generacím příštím. Před pohledy do Vesmíru zavírat oči a spokojit se s dosažením Měsíce? Leavittová a Hubble měli jiný názor. A jedno společné. Byli nesmírně energičtí a cílevědomí. I o tom je tato kniha. Co dál, lidi?

George Johnson, Až na konec vesmíru
nakladatelství Dokořán 2007
Zdroj obrázku
www.dokoran.cz

10.11.2007 - Jaromír Komorous