Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - ... zpívající hymnu v plynové komoře



Úvodník: Že může mít autor velmi hluboké vnitřní důvody k tomu, aby napsal tragický milostný příběh, to nám vysvětluje Hana Androniková ve své oceněné knize „Zvuk slunečních hodin“ (v ní právě takový příběh popisuje): Lidé nedokáží cítit bolest nad milióny zavražděných anonymních Židů, ale dokáží soucítit s jedním konkrétním člověkem, jehož příběh znají a jehož utrpení s ním prožijí. S tím zároveň souvisí fakt, že historie se opakuje a lidé dělají znovu a znovu stejné chyby. Jednáme jako neponaučitelní idealisté. Rychle zapomínáme na staré rány a nesnažíme se poučit z ran druhých.

Článek: Takových a podobně hlubokomyslných myšlenek je kniha plná. Ne složitě podané filozofické úvahy, zato však originální literární spojení, bohatý děj a košatý jazyk, navíc odpovídající době. Překvapivé vzletné metafory, jež činí ze čtení skutečný požitek. Reálné popisy situací, zasazené do skutečného děje jako drahokam do zlata dějin. Nemuselo by se jednat ani o prvotinu autorky, abychom ji obdivovali - i když člověk o to víc žasne nad autorčiným vybroušeným stylem i odbornými znalostmi, s nimiž popisuje třicátá léta baťovského růstu, život hrdinů v Indii i strasti v koncentráku se zdůrazněním jednotlivých odlišností mezi Terezínem a Osvětimí.
Snad ve všech situacích Androniková donutí čtenáře k zamyšlení, včetně právě zmíněného popisu koncentračních táborů. Se zkušeností psychologa popisuje změnu náhledu člověka na své útrapy, vyzdvihuje povahy, které se zdají lépe uzpůsobeny ke každodennímu boji proti ponižování a šlapání po lidské důstojnosti. Soucit, lidskost či hudba tady vystupují jako něžné květinky střídmě rostoucí po holém betonu. Androniková nezapomíná ani na národní hrdost a šlechetná srdce zpívající hymnu v plynové komoře.
Ačkoliv hlavními hrdiny jsou především Ráchel a Tomáš, děj popisuje autorka z několika různých úhlů, pohledu různých lidí. Střídání časů a postav (vyprávění ve třetí i první osobě) děj náležitě osvěží, i když čtenáře nejspíš i občas na chvíli zmate – musí přemýšlet nad tím, „kde se vlastně nyní nachází, v jakém čase a jakém místě“. Nejvíce to vyplyne v případě vojáka Peta, který svým vyprávěním přispěje do celé jedné kapitoly v první části knihy, ale jeho existence se vysvětlí až na samém konci. Podvědomé „podržení postavy v mysli“ odvádí pozornost od hlavního děje. Nedá se však říci, že by tato konstrukce knize ublížila. Záleží na každém, jak složité četbě dává přednost. Zatímco jeden bude možná nerad listovat zpátky, druhý si v časových skocích naopak bude libovat.
Zcela osobní výtku pak vznáším k rozuzlení, které se mi na můj vkus zdá řešené příliš nepřímo. Ne že by ho autorka odflákla, zajisté se naopak jednalo o záměr. Život už je takový. Doufáme v nemožné. Žijeme v neustálé nejistotě. Však i proto tak prožíváme s Tomem jeho marné čekání u vlaku. Přesto má čtenářská duše volá po tom, aby se buď manželé alespoň na okamžik shledali, nebo aby Tom mohl svou ženu alespoň pochovat. I přes tuto, pro mne hořkou, zato stále jen subjektivní drobnou vadu na kráse, jistě patří „Zvuk slunečních hodin“ mezi výborně propracované romány, které se zapíší hluboko do srdce i do paměti. Zkrátka je to ten typ knihy, kterou můžete přečíst několikrát - nikdy vás nepřestane nudit a naopak v ní příště zase něco nového objevíte.

Hana Androniková, Zvuk slunečních hodin
Euromedia Group, 2001
Zdroj foto: pozitivni-noviny.cz


15.12.2007 - Renata Šindelářová