Tisk článku ze serveru Rozhledna - Webmagazin.cz - Přátelé, půjdeme, už se stmívá



Úvodník: Panoptikum voskových figurín se dává do strnulého pohybu na pozadí břeskných tónů. Postavy, samy nehybné kulisy. Ponurý rámec temného, stmívajícího života.

Článek:
Divadlo na Vinohradech se snaží vlít do realizací svých představení výraznější šťávu. K tomu měl přispět i dlouho avízovaný Čechovův Višňový sad v režii Vladimíra Morávka a s Dagmar Havlovou v roli Raněvské. Hlavně návrat herečky na jeviště se stal elektrizujícím očekáváním.

Pocity povýšené nad prožitek
Morávek svoji režií navazuje na experimentální divadelní cyklus Čechov Čechům (Klicperovo divadlo v Hradci Králové). Značně zkrácený text kastruje vyznění původního záměru, kdy Čechovovy postavy, byť lidsky zkrachované, jsou bytostmi dýchajícími, zdánlivě řešícími své problémy, nikoli jen černobíle polarizovanými zkratkami. Tady se objevují ploché loutky, jejichž jediná emoce, kterou nelze přesně specifikovat, se projevuje v mezní pozici afektovaného výkřiku, nejčastěji slovy Bože můj!, doprovázený toporným lomením rukama. Druhým akcentem jsou dřevité, sukovité příchody, přecházení po jevišti, bezvýznamové postávání a následné odchody z jeviště. Morávek se touto úspornou stylizací řazenou do jednotlivých črt snaží povýšit směšnost a bezvýchodnost, beznaděj, úzkost, strach, apatičnost, nekomunikaci, nerozhodnost a pasivitu, tedy nehmatné vlastnosti nad skutečný lidský prožitek. Tento záměr se mu dokonale povedl. Hudba k tanci zní, ale nikdo netancuje, zpovzdálí vyjí psi, ale nikdo je neslyší, lidé hovoří, ale nenaslouchají si, pod údery sekyr padá sad a živoucí mrtvoly popíjejí kávu...emoce podvázáné, chřadnoucí, rozplývající se v nicotu. Nicotě odpovídající zpomalené pohyby se ztrácejí v kamenném ustrnutí, nevztahy a nulová komunikace mrazí a mizí v chladně rozšklebené záři luny v černém, antracitově černém závoji. Rytmické takty Pavlíčkovy hudby, exponované do nejvyšší burácivosti, umocňují strnulé pohyby na jevišti.

Divák zůstane v hledišti sám
Ovšem nůžky mezi hledištěm a jevištěm se nebezpečně rozevírají. Co se může zdát výrazně objevným, může na diváky působit povrchně či depresivně. Troufám si dokonce tvrdit, že divák, blíže neznalý Višňového sadu, bude dost bezradný. Zahalen do černoty kostýmů, polarizovaného a afektovaného verbálního projevu, okleštěného pohybu, bude stěží hledat smysl hry, pokud se neponoří do naznačených beznadějných hlubin vytesaných do kamene.

Bude se rozpačitě pídit po opodstatněnosti postavy guvernantky Charlotty (Jiřina Jirásková), jejímž jediným posláním je lacinými gesty kabaretiéra upozorňovat na jevy, které divák sám vidí (kdo přichází, odchází, že se stmívá...). Její absurdní přítomnost snad završuje celkově beznadějné hemžení.
Vášnivá Raněvská (Dagmar Havlová) své city, pokud nějaké v této hře má, skrývá, přímo svírá, a navenek se projevuje stejným apatickým chladem. Z nebetyčného klidu, spíše připomínajícího křeč a živoření, ji nevyvede naprosto nic - ani tklivé dvoření, ani definitivní ztráta rodinného majetku.
Zajímavou postavou se stal přihrblý a pokřivený Lopachin (Martin Stropnický), bez hrudníku i bez zásad, ne nepodobný opelichanému psu, který by rád něco ukousl, ale když se na něj zadupe, úlisně a ustrašeně stáhne ocas a sklopí hlavu. Po straně se však snaží alespoň chňapat, ale skutečné potěšení mu nepřinese ani vítězství. Jeho slova zanikají v tichu.
Nejblíže k civilnímu herectví měl Gajev Viktora Preisse a tím si řekl i o největší pochopení. &Sťastně působící slaboch, jakoby se vymykal svému mlčenlivému okolí, a pranic nechápal, jaká katastrofa se na všechny řítí.

Na diváka je kladena značná psychická zátěž, musí se sám prokousat hlubokou nocí, sám nalézt bolest svou i stínů ze sadu, nenávratně mizejícího pod údery seker...

Anton Pavlovič Čechov, Višňový sad: Divadlo Na Vinohradech, premiéra 5. února 2008

foto: archiv divadla



15.02.2008 - Jindřiška Kodíčková