Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Někdy si připadám poněkud paranoidní



Úvodník: Popasovat se s houfem uměleckých disciplín, a to tak, že to nejde přehlédnout. Hrábnout do kláves, vzít do ruky štětec, jindy pero. Získat k tomu vzdělání, třeba na AVU. Nakouknout do Itálie 15.století a renesance… Zkrátka, 21.století rozhodně má své nadšené workoholiky. Jako třeba Martina Němce, který zvládl tohle všechno. V moderním duchu století přidal další disciplínu. Produkci.

Článek:
Martine, čím jste víc? Skladatelem, textařem, malířem, spisovatelem, hudebníkem, producentem? A čím nejradši? 

Producenta vynecháme – tím se opravdu necítím. Bývá to spíš z nutnosti, nebo nás nenapadl nikdo, komu bychom se svěřili do rukou, takže to na mě zbylo. Co se týče těch uměleckých disciplín, tak odpověď je jasná: pokud bych si uměl vybrat, tak už dávno dělám jen tu jednu věc. Nedokážu to ale. A tak celoživotně přelétám. Někdy si připadám poněkud paranoidní. Takže se teď přihodilo během měsíce, že mi vyšla knížka, probíhá výstava obrazů a vydáváme první album mé druhé kapely Lili Marlene s názvem „Tango desolato“. 

Kniha se jmenuje „Vana s výhledem“. Kniha povídek. Ještě ji neznám, přiznávám. Jsem docela zvědav. Vaše filmové scénáře putují rovněž světem. Ale žádné „ejchuchu“. Náladové vyústění těch věcí přisuzujete době, nebo je to prostě tím, že se to píše přece jen líp?
Vaši otázku moc nechápu. Píšu hodně intuitivně a snažím se vyjádřit své pocity a postoje.

Opravuji se. Usuzuji podle ukázek.  V nich shledávám spíš temnější akordy. A já se ptám, zda se to píše líp, než sranda či nějaká romance?
 
Myslím, že psát růžovou knihovnu je rozhodně snazší. Ta moje je spíš černá – ale já se v mládí dostával k literatuře přes E. A. Poea, Bradburyho, Meyrinka a Márgueze, což vesměs taky není četba k popukání. Nakonec ani mé písničky nebývají právě nejveselejší… A filmový scénář k připravovanému filmu Tma si vybral Juraj Herz, právě pro jeho hororovou atmosféru. Ejchuchu by asi netočil… Povídky z mé poslední knížky Vana s výhledem jsou ale o něco více spjaty s realitou, nebo spíš je ta magie ukryta ve spodnějším plánu. V té první s názvem Stodola, byly některé povídky žánrově zařaditelné jako horor nebo sci-fi.
 

Sbírku „Stodola“ natočil na CD Marek Vašut. Jaký vztah máte k beletrii na zvukovém nosiči?
 
Mám rád čtené slovo. V ateliéru při malování poslouchám dramatizovanou, nebo čtenou literaturu moc rád. Hudba mě často unavuje, protože se s ní strašně plýtvá a ona se stává jen zvukovým balastem, špínou. Sednout si dnes do hospody nebo kavárny, kde je ticho, už je zázrak. Samozřejmě to otupuje nedobrovolné posluchače. I na ulici za vámi „vyběhne“ z každého pitomého krámku nějaký ten rytmus opatřený více či méně melodií. A neberte to jako staromilství – je to jako s jídlem: nechci aby mi někdo cpal pokrm do pusy, když vejdu do dveří nebo se procházím po ulici. Chci si jídlo vybrat, objednat a pak sníst. Ale to jsem odbočil. Spolupráce s Markem je určena tím, že je velmi sečtělej chlap, a taky že jsme kamarádi. 


Výstava vašich obrazů probíhá v paláci Hybernia. Líbí se mi moc. Pro mě jsou vaše obrazy v kontrastu s tím, co píšete. „Optimistický symbolismus“, jsem si je zaškatulkoval. Jak jim říkáte Vy?
Optimistický symbolismus – to je něco jako Dekadentní marxismus? 

A to je co? Já myslel, že marxismus je vždycky dekadentní
? 
No, dekadenci já mám rád, víte?  

Vždyť. V kumštu já taky.  Pravda, někdy a někde. 
Zpátky k obrazům. Co je, proboha, optimistického na Raněných rytířkách s šípem v hrudi, nebo na Salome tulící se k useknuté hlavě? Dalo by se asi říci, že maluju něco jako fantaskní realismus. Těžko říct. Estetika mých obrazů, myslím, není v rozporu s tím, co píšu. Obojí jsou teskná témata s nějakou přehlednou a snad zajímavou formou. Symbolismus je asi blízko obojímu.
  
                                         
                                                                           Raněná rytířka

Tak to bude můj subjektivní dojem. Snad barvy? Prostě, nad vašimi obrazy nacházím víc klidu než nad psanými věcmi. Ale jinam: Nepomýšlíte na sochání?

Ne! Balet a sochy jsem vynechal. Zatím…


Vaše kapela „Precedens“ precedentí na naší hudební scéně už hezkou řádku let. Zpěvačka Bára Basiková se stala úspěšnou stálicí české hudby. A nyní Dáša Součková. Její alt inspiruje skladatele spíš k temnějšímu projevu. Je to jinak? Mohu se mýlit. Živou zkušenost nemám. 
Víte, já holt veselé písně neuměl ani pro Báru, a s Dášou je to podobné. Máte pravdu, že její temný alt je pro ponuré písně baladického typu ideální. Mám radost, jak se obě zpěvačky někdy na společných koncertech doplňují! A vlastně ne jen na koncertech – na posledním albu Precedens (Aurora) nazpívaly duet Amor Muerto a na CD Lili Marlene zase píseň s názvem Stín. Mám radost, že obě kapely žijí tak trochu společným životem a přesto mají svá specifika.

Jednou jste řekl, že „Lili Marlene“ (kapela s Dášou Součkovou v roli sólové zpěvačky) je taková hudební „bokovka“. Ještě to platí?
Byla to nadsázka – k Precedens, se kterým jsem jaksi ženatý, jsem si pořídil milenku - Lili. Obě kapely jsou pro mne rovnocenné projekty. V poslední době (díky přípravě a realizaci CD) jsem se logicky věnoval spíš Lili Marlene.  

Vaše texty k písničkám Dáši Součkové jsou, jak rád užívám, „samonosné“. Tedy bez nutnosti jejich vnímání „jen s hudbou“. Uvažujete o jejich samostatném vydání? 
Tereza a Juraj Herzovi si Lili velmi oblíbili a už několikrát mě přesvědčovali, ať takovou knížečku vydám. Tak třeba k nějaké příležitosti ano… Když se bude na podzim točit ten náš společný film – tak úplně první záběry budou z koncertu Lili Marlene. Dáša Součková od Juraje dokonce dostala v tomto filmu i hranou roli. Ona je totiž i výrazná divadelní herečka (Fantastika, Na zábradlí…). 


Skupina „Lili Marlene“ natočila  a vydává album. V sobotu 10.5. je jeho křest. Prodejte nám to se všemi podrobnostmi. Nuže…

Takže: v rámci 14. ,NEJEN lesbického, kulturního festivalu eLnadruhou pokřtíme během samostatného koncertu v pražském klubu Vagon CD Tango desolato. K této komunitě nepatříme, ale velmi s nimi sympatizujeme – před rokem jsme v rámci tohoto festivalu hráli s Precedens a mělo to skvělou atmosféru. Není to žádná uzavřená společnost, je otevřená jinak orientovaným – je to vše o toleranci. Budou tam různí hosté a překvapení a první prodej limitované edice CD. Tak se těším na příznivce všech NEJEN menšinových žánrů.  

Fajn. Děkuji za rozhovor. 

 

                                
                                            

Tango desolato, obal alba    

Zdroj obrázků: archiv Martina Němce 


05.05.2008 - Jaromír Komorous