Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Nalezení plechového miláčka
Úvodník: V dobách, kdy u nás jezdily jen Škodovky stopětky nebo stodvacítky, bylo běžné dobývat se klíčkem do úplně stejného, ale cizího auta. Ale to co se stalo mé známé už tak běžné nebylo ...
Článek: JAK JSEM NAŠLA AUTO
Hledat někoho, komu nikdy neukradli auto nebo alespoň něco z toho plechového miláčka, to je jako hledat jehlu v kupce sena. I nám jednou auto zmizelo jako pára nad hrncem a stačila k tomu jenom docela krátká chvilka. Pochopitelně jsme to oznámili na policii, s výsledkem, který si jistě každý domyslí. Nebylo to v Česku, ale ono je to všude podobné. Po čase jsme se s tou ztrátou smířili.
Měla jsem tehdy dvouletého syna a jednou, asi po třech měsících od té krádeže, jsem na parkovišti obchodního domu zahlédla „naše“ auto. Tedy byla to stejná značka a stejná barva. S rozklepanými koleny jsem šla blíž a nevěřila vlastním očím. Na palubní desce kouskem bílého plechu byl přikrytý prostor po autorádiu, které nám ukradli už dávno před tím a ten zející otvor jsme zakryli stejně. Auto mělo přesně stejné čalounění a na palubní desce přívěsek, který dostal můj manžel. Vozili jsme ho připevněný přesně na stejném místě. Neváhala jsem ani vteřinu, z opodál stojícího policisty jsem udělala chůvu pro svého syna a spěchala jsem k telefonu, abych přivolala manžela.
Manžel za chvilku dorazil, to už byl na parkovišti docela slušný zmatek, u auta stály dvě dámy, které tvrdily, že auto je jejich, že je to dědictví po otci. Policista – chůva byl ale neoblomný a nedovolil jim s autem odjet. Konečně přijela policejní posila, hledali číslo motoru a podvozku, ale nenašli tak auto zabavili a odvezli na bližší zkoumání na policejní stanici. Manžel a jedna z těch dam, jeli s nimi, druhá jela domů pro doklady od auta a prý i pro rozhodnutí o dědictví.
Nebudu vás déle napínat. Ostuda jako hrom, auto nebylo naše, šlo jen o podivnou shodu okolností a náhod. Celý malér měl ještě dohru. Ty dvě dámy nějakým způsobem zjistily moje telefonní číslo a to, co jsem si vyslechla si nepřejte vědět.
(napsáno podle vyprávění jedné známé)
24.11.2003 - Zdeněk Pilný