Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Daleká cesta za dobrodružstvím - Den pátý
Úvodník: Sluníčko svítí, ptáci zpívají... Kdo by zůstal sedět doma? Jen blázen. My se za ně nepovažujeme (ale mám tísnivý pocit, že naše děti nás za ně považují), tudíž jsme v půl jedenácté stepovali na autobusové zastávce v dychtivé touze rozdat si to s kopcem Kozákovem...
Článek: A jak tak netrpělivě čekáme a čekám (ve středu) a autobus nejede a nejede, narůstalo v nás podezření, že je něco špatně... A taky že jo. Autobus, který podobně rozdychtěné turisty jako my svážel a rozvážel po okolí, jezdil, ale pouze v sobotu a v neděli... Zklamaně jsme se vrátili zpátky k našemu přechodnému bydlišti, kde se nás zželelo našemu domácímu a nakonec nás na kopec Kozákov a k rozhledně odvezl autem on.
Pokořili jsme rozhlednu, slunce nám přitom vesele hřálo do zad a laškovalo s námi, pak děti dostaly chuť na palačinky, tak jsme zakotvili v horské chatě, která patří k rozhledně a posléze jsme na rozcestníku zjistili, že nejlépe je pustit se po modré... Ovšem když jsme konečně našli, kudy vede modrá značka, nevěřili jsme svým očím – ztrácela se v hustém porostu kopřiv a příkrém kopci... Zamířili jsme k silnici. Než jsme tam stihli dojít, zavelela jsem obrat – vzdát se bez boje? Nikdy! A tak jsme šli po modré. Kopřivy větší než můj nejmladší syn (skoro i než já sama), cestička široká asi tak čtvrt metru, kopec tak akorát na nabití si držky... Výrazy mých dětí mluvily za ně: Děláte si srandu?
Po deseti metrech prodírání se tou džunglí jsem zavelela znovu čelem vzad a vyšplhali jsme opět nahoru. A znovu k silnici. Vinula se ta mrcha jako had, líně a rozpáleně, ušli jsme necelých třicet metrů a vidina té neutuchající nudy nás donutila zavelet znovu čelem vzad (ostatní turisti nás nevěřícně sledovali, takové hejno cvoků zřejmě hned tak někde neuvidí) a se zatajeným dechem jsme se pustili znovu po modré... Já to vzala zkrátka, ujely mi nohy a tak jsem sjela po zadku, mírně zabahněná, až do míst, kde už alespoň někdo vymlátil ty protivné kopřivy... Vypadala jsem prý jako pes Baskervillský, podotkly děti – hrozně...
No a sotva jsme se vymotali z džungle na čerstvě posekanou louku, jeden takový pes Baskervillský se na nás vyřítil (zřejmě právě dostal chuť na pozdní svačinku). Utekli jsme mu. Samozřejmě. Ovšem tím rychlým sešupem z kopce jsme minuli Muzeum minerálů, kam jsme měli v úmyslu jít. Nikdo se nechtěl ty 2 kilometry vzhůru po silnici vracet (kupodivu ani já). Ale jako náhražku jsme narazili na skupinku nadšenců, sběratelů kamenů, kteří je vystavovali v budově místního Obecního úřadu, takže naše dušičky se pokochaly alespoň málem...
Pak jsme opět ztratili modrou značku, což nás ovšem už ani moc neudivilo... Když jsme našli správný směr, pustili jsme se odvážně vpřed. Směrem k další rozhledně – Dubecko. I tady jsme si museli vyžádat klíč, ale moje chytrá kniha nezklamala, našli jsme ho přesně tam, kde měl být k dispozici.
Dubecko je rozhledna v úctyhodné padesátimetrové výši, železný obr, který se kymácí ve větru a vy máte pocit, že se musí zlomit. „Tam nelezu,“ prohlásil můj nejmladší syn. A já se k němu ochotně přidala. Jelikož ale patřím mezi matky s katastrofickými scénáři, ihned mě napadlo, že se mé zbývající děti budou nahoře naklánět, aby nám mávaly, vypadnou... znáte to. A protože jsem nemohla malého nechat samotného dole, jako správná matka tyranka jsem ho dotlačila nahoru, přičemž na každém pátém schodě revoltoval a vyhlašoval vzpouru...
Když jsme se opět ocitli na pevné zemi, uplatila jsem ho borůvkami, kterých kolem rozhledny rostlo tolik, že ani nebylo v našich silách je všechny sníst...
A pak už po modré hurá k „domovu“...
Zdroj foto: rozhlednycr.wz.cz (Dubecko)
02.09.2008 - Radka Zadinová