Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Malý velký dar



Úvodník: Báseň k nám přichází potichu. Nejdřív křehce zaklepe na naše dveře, a když řekneme „dále“, lehounce vrznou veřeje, báseň se protáhne a zůstane stát na kraji pokoje s rozpačitým úsměvem, jakoby čekala, že může být vyhnána. Pokud ji chceme naslouchat a pootevřeme jí své srdce, vstoupí do nás tanečním krokem a obdaruje zážehem radosti.

Článek: Psát o Skácelově poezii by vedlo jen k opakování toho, co již bylo tolikrát na adresu tohoto geniálního českého básníka řečeno. Ušetřím tudíž svá neobratná slova. Snad jen poznámka k tomu, že někdy bývá Skácelova poezie, která přímo v obrazech poukazuje k přírodě, poněkud zjednodušeně řazena do kategorie „přírodní lyriky“. Měli bychom dát pozor na toto zjednodušení. Skácelova poezie není onou lyrikou „lesů, vod a strání“ (odkaz k S. K. Neumannovi).

Pro básníka Jana Skácela jsou přírodní metafory, ony jakési příběhy přírody, vždy mnohem víc než jen chválou přírody jako živlu, který stojí poněkud mimo nás, ke kterému vzhlížíme, necháváme se jím inspirovat, utíkáme se do něj.
Básníkova příroda je vždy tou nejtěsnější součástí nás samých, světem přírody prochází jeho lyrika jako očistným filtrem – zrozená z bolesti člověka se k člověku vrací vroucně protrpěna. Očištěna i obohacena o vůni zoraného pole, krev holoubátek, stmívání, o čas.
 
Znovu jsem si nádheru a sílu poezie uvědomil při čtení Skácelových básní v malém výběru Marcely Turečkové, který vydalo nakladatelství Dokořán. V edici s poněkud megastorovým názvem a sloganem: Mocca – „malá, ale silná káva“. Když jsem si přečetl soupis vydané poezie v této „ochutnávce“ kvalitní poezie, jak je uváděno na záložce, odpustil jsem i ono vábení, které slovními spojeními spíš odkazuje k ochutnávce potravin. Konec konců dobré jídlo je také poezií svého druhu.
I vinný keř, který se sklání pod tíhou svých hroznů. Příroda, vesnice, svět zanikající až k bolesti je katalyzátorem našich emocí, našeho strádání i radostí.

Je smutno z toho, jak málo pouštíme poezii do svých dnů, jak jsme se odnaučili naslouchat, jak se stydíme za dojetí, v jehož osidlech bychom mohli s poezií uváznout. Ale ať se ke své škodě bráníme sebevíc, s poezií je to jako s láskou:

Na nebi sbírá se vítr,
zítřejší nachový vítr,
a znova láska, znova, odedávna
zpovzdálí překáží smrti.
(J.Skácel: Večer)

Půvabnou knížku čistě graficky upravil a doplnil vlastními, Skácelově poezii přiléhajícími, ilustracemi Jiří Voves.

Takže díky za tento malý leč skvostný výběr z veršů jednoho z největších našich básníků. Lze ještě jen připomenout, že mnohé z těchto veršů byly zhudebněny a jsou nádherně interpretovány známou skupinou Hradišťan.

Jan Skácel:Zlé laně odcházejí k ránu
Vydalo nakladatelství DOKOŘÁN v edici Mocca
Zdroj obrázku
www.dokoran.cz

22.10.2008 - Otakar Kosek