Tisk článku ze serveru Webmagazin.cz - Vůně internetu
Úvodník: Je to jen takové malé pozastavení k malému pousmání nad novodobým projevem závislosti na technice, ale přesto ...... dávejte si pozor!
Článek:
Pozdě večer spěchám liduprázdnou ulicí z odpolední šichty, mám to naštěstí jenom kousek pěšky. Mrzne, pod botami vrže sníh, nemohu se dočkat …..
Konečně se blížím k osvětleným oknům té místnosti, kam se tolik těším. Nedočkavě nahlížím dovnitř, je tam nebo ještě ne nebo snad už odešla? Není toho moc vidět, skla jsou trochu ozdobená mrazivými květy a tak nedočkavě vstupuji. Nahlas všechny zdravím, to je tady dobrý zvyk a zvědavě se rozhlížím, zatím co všichni ostatní mě vítají.
Vidím ji sedět v rohu místnosti, jako vždy obklopenou známými, ostatně známe se tu skoro všichni. Sedám si kousek od jejího stolu tak, abych na ni viděl. Po chvilce si jdu udělat za poslední peníz kávu, máme tu takovou jakoby samoobsluhu. Občas se najde někdo, kdo kávu udělá i pro ostatní nebo přinese ochutnat ostatním něco ze svého kuchařského umění. Je tu příjemně, dobrá nálada, všichni nechávají své problémy doma, tady je vždycky plno vtípků a veselých rozhovorů. Šeptá se tu jenom někdy, to když si některá dvojice chce povědět něco jen pro sebe.
Pomalu usrkávám kávu, nezbytná cigareta mi pomáhá zakrýt nervozitu a po celou dobu napínám uši, abych slyšel všechno a nic mi neuniklo. Hlídám každé její slovíčko, každý její pohled i úsměv a nemohu se dočkat, až poví něco jenom pro mne. Každé písmenko, které pošle směrem ke mně mi nahrazuje pohlazení, každé slovíčko je pro mne jako letmý polibek a každá větička přináší s sebou její vůni a lehké objetí. Každá klávesa na klávesnici mi připomíná všechna ta nejhezčí místečka na jejím těle, která nikdy nepoznám. Je to všechno jen neskutečný sen, ze kterého se vždycky probouzím, když odchází. Smutně ji pozoruji, když míří ke dveřím a marně se snažím, aby ten krásný sen ještě chviličku pokračoval. Nedaří se to, moje sluníčko mizí, vím že se zase brzy objeví, ale stejně je mi moc smutno. Ještě jí naposledy zamávám a za chvilku odcházím také.
Připadám si jako bezdomovec, který při chůzi kolem drahé a pro něco nepřístupné restaurace, kde je tolik dobrot, jenom nasává tu vůni a sní o tom, jak všechno ochutná……. Raději ten sen vypnu, stačí jen jeden knoflík, obrazovka pohasne, jenom ty představy ne a ne zmizet a xchat tím také nevymažu.
02.03.2004 - Zdeněk Pilný