Roku 1906 také Nobelovu cenu za literaturu získá toskánský básník a literární kritik Giosu? Carducci (1835 – 1907), kterého u nás s oblibou překládá například Jaroslav Vrchlický. Koho by toho mlhavého rána ve Foxrocku, samostatném městečku, dnes již součásti Dublinu, napadlo, že ten vřeštící zakrvavený uzlíček v podobě dítěte získá tutéž cenu? Matka May Beckettová, povoláním zdravotní sestra, si jeho budoucnost maluje růžově. Ale že by z něj měl být zrovna přední modernista?

Zatímco se řada literátů rodí do nuzných podmínek a nad jejich dojemnými příběhy uroní slzu i zarytý necita, Beckett má štěstí. Narodí se do starého rodu Becquetů, kteří do kapsy rozhodně nemají hluboko. Na schovávanou si hraje ve velkém rodinném sídle, pobíhat může po rozsáhlé zahradě a odmala se jej otec William Beckett snaží na rodinném kurtu naučit hrát tenis. Dlouhé procházky po otcově boku, vlaky s duněním a fičením míjející železniční stanici Foxrock Harcourt a krásná krajina. To všechno se jednou bude zrcadlit v jeho díle. Jako dítě se občas popotahuje s o čtyři roky starším bratrem Frankem a od pěti musí chodit do hudební školy. Co jej ale baví nejvíc není hra na housle, klavír či flétnu, ale kriket. Míčová hra s pálkami, v Británii tolik oblíbená již od 17. století, jej úplně pohltí. Stane se prvotřídním nadhazovačem a pálku v ruce dokáže sevřít jako nikdo jiný. Na Dublinskou univerzitu jej přijmou samozřejmě i díky brisknímu intelektu, ovšem ruce si mnou nad vidinou vyhraných kriketových zápasů. Ostatně, intelektuálů tu mají plné třídy. Beckett se také jednou stane jediným držitelem Nobelovy ceny, jehož jméno najdete i v tak zvané Bibli kriketu, publikaci vydávané ve Wisdenu zaznamenávající fenomenální britské hráče.

Beckettovi nelze odepřít lingvistický talent. A to jak v „hraní si“ se slovy, tak v talentu učit se stále novým jazykům. Na dublinské Trinity College studuje francouzštinu (k té má obzvláště dobrý vztah), italštinu i angličtinu. Francouzská studia jej zavedou až do Paříže, kde se seznámí i s Jamesem Joycem (1882 – 1941), romanopiscem, básníkem a hlavně krajanem. Zkušenému literátovi a kouzelníkovi s časem je představen Thomasem McGreevym (1893 – 1967), který je Beckettovi blízkým přítelem již na Trinity College. Nakonec to bude právě Joyce, kdo Beckettovi podá berličky tvůrčího psaní a stane se rádcem jeho prvotin. Vřelé vztahy však poleví a jak tomu již v životě bývá, je třeba za vším hledat ženu. Tentokrát nepůjde o svár dvou kohoutů na jednom smetišti. Becketta si totiž začne nárokovat Joyceova dcera Lucie. Ten se od ní ale snaží držet dál – jinak by jej smetla její počínající schizofrenie. Ostatně, Beckett bude mít jednou co dělat sám se svou hroutící se duší.

Na své alma mater, Trinity College, začne Beckett nakonec sám přednášet. Tou dobou má již za sebou několik přednášek angličtiny pronesených ve Francii, a to včetně nejstarší francouzské univerzity Sorbonny, založené již roku 1253. Na chodbách dodnes visí jeho portrét vedle jmen jako Tomáš Akvinský či český filozof Jan Patočka. Pln ideálů a touhy předávat poznání. V roli přednášejícího na Trinity se akademickým prostředím znechutí natolik, že na Trinity vydrží pouhý rok: 1930 – 1931. Tou dobou jej také prvně stíhají deprese, ve kterých si mimoděk vzpomene i na Lucii. Krátký pobyt v psychiatrické léčebně si vynahrazuje cestováním po Evropě. Vášeň mu vydrží s delším zakotvením v Londýně několik let. Ostatně, tady se pozná s literátem svého formátu, Marcelem Proustem (1871 – 1922). Beckett se s oblibou probírá i Jungovými spisy, což se odrazí i v jeho díle. Proč to dělá? Snaží se být tak trochu lékařem sám sobě. Po smrti otce totiž opět končí na uklidňujících lécích (nutno poznamenat, že ve své době jde o poměrně nebezpečné dryáky) u psychoanalytika Wilfreda Biona. Tou dobou má již dopsaný svůj první román, Dream of Fair to Middling Women, který ovšem vydavatelé smetou ze stolu. Vyjde až roku 1993, zároveň s filmem Čekání na Becketta.

McGreevy se zatím snaží pro sebe i přítele Samuela dojednat dobře placenou stáž ve Filmovém ústavu v Moskvě. Jenže co čert nechce, vypukne epidemie neštovic, jeden z dopisů se zatoulá a vidina Becketta těšícího se na Rusko se rozplyne jako pára nad hrncem. Literát tak nadále zůstává u sepisování esejů, kritik i recenzí. Začátkem roku 1936 dopisuje první dílo, které jej proslaví – anglicky psaného Murphyho. Zkompletuje a vydá jej roku 1938, již jako zcestovalý odpůrce fašismu, právě se navrátivší z Německa s kabelou plnou poznámek. „Jsou to barbaři,“ nechá se slyšet na úkor nacistů.

Pokračování příští středu

Recenzi na jedno z děl si můžete přečíst zde:

_{Ikonka: www.cambridge.org}