Na některé momenty raného dětství si nevzpomenete třeba i deset let, ale i tak se vynoří. Jestli nějak symbolicky, nevím, ale v garáži dodnes mám u zamřížovaného okna gauč s pochromovanou vodorovnou tyčí, na kterém jsem si v šedesátých letech hrával. Ten gauč nebyl ani velký, ani malý a měl celkem tři takřka vodorovné polštáře - a přes ně žádný potah, takže to byly tenkrát tři planiny. Jasně si pamatuji, že jsem - jednou - začal říkat nejkrajnější planině Válenda, té prostřední Skákanda, no, a mírně vydutému polštáři na druhém kraji jsem říkal Co chceš nebo  COCHCEŠ. A sám jsem stanovil pravidla. Na Válendě jsem se směl jen válet, na Skákandě jsem musel vždycky povinně skákat a řádit a na Cocheši, tam jsem si směl vybrat.

Úryvek z románu, který vyšel dnes a v podstatě jej napsal spíš život než já. Trochu dramatický, ale ještě mnohem více pohodový. Zlodějem času je v něm epilepsie, která upíjí minuty nejen osobě nemocné, ale i těch, kteří se o nemocného starají. Důležité je nezahořknout. 

Stesk je zajímavá emoce. Jako dítě jsem jeden zimní týden žil U Antošů v Železné Rudě, samozřejmě s rodiči, a naučil jsem se na Belvedéru lyžovat. Nebál jsem se pádu, což byl podstatný vklad. Je ale snadné se nebát, když si ani dobře neumíte představit, co by se vám taky mohlo stát.
O to však nejde a po lyžování se mi stýská jen někdy. U Antošů jsme se zabydleli a týden je pro dítě jako dva měsíce. Takže mi to trhalo srdce, že pak musím opustit „svůj“ útulný domek se smrky okolo, zasypanými hlubokým sněhem (měl jsem u paty stromu doupě).

Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Pátý, závěrečný díl povídky i s rozuzlením můžete číst zde:

Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Čtvrtý díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:

Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Třetí díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:

Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním navázat kontakt? Chtějí ho vůbec vidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Druhý díl povídky, která líčí leckdy ožehavý vztah rodiče-děti, můžete číst zde:

Tři sourozenci se po dvaceti letech sejdou u jednoho stolu, každý v ruce s nečekanou pozvánkou od jejich otce, který je také zaskočil po dlouhých letech odmlky. Jak se k tomu sourozenci postaví? Chtějí s ním promluvit? Budou ho vůbec chtít uvidět? A jaké jsou jeho pohnutky? Když spolu aktéři začnou mluvit, nejen že se vynoří staré pravdy, ale objeví se i jedna velká rodinná záhada. Vše s nimi můžete řešit v povídce o pěti dílech, která líčí ožehavý vztah rodiče-děti, jak ho zkouší zlomy generační i dějinné.

Jak se ničí upír, ví dnes každý. Je to tak notoricky známé, až je to trapné. Chápou to i malé děti. Méně je známo, že se vyskytuje i neobvyklá metoda. Upíra zmenšíte - a uvězníte v láhvi.
Vtip? Trochu. Když se ale zaberete do studia téhle mytologie, posléze zjistíte, že se vampýři zmenšují sami. Jsou to ale letmé zmínky a vždy se sype od toho. Pryč. Proč, je jasné: upír jako trpaslík se stává směšným.

Vize, že bych investoval do hokejového týmu, je mi vzdálená (vypráví hrdina této povídky). Ale je to chyba. Následkem té chyby se vlastně nikdy nedovím, jak bych se choval jako manažer anebo i kouč. Zvládl bych - například - vychvalovat vlastní klub do nebe, i když neválí?
Ne, to nezažiju. Leda... Leda si věc představit.
Jako situaci, kdy mě (mého hrdinu) zaskočí půvabná televizní reportérka, nebudu s to ji vypoklonkovat a... své kluky budu hájit, i když vážně nemají své dny.
Reportérka: „Minulá sezóna byla pro vás přímo katastrofa!“

Je to jako samovývoj a možná by věc lépe komentoval nějaký Noam Chomsky! Systém, a může to být stát, v určitém momentu začne uvnitř sebe trpět struktury, které ho udržují v chodu. Jako dobrý příklad mi připadá mazáctví na socialistické vojně; ale ne každý a zvláště ne ten, kdo systém uvnitř Československé lidové armády nezakusil na vlastní kůži, pochopí.

Když jsem já… byl tenkrát kluk, jak zpívá Karel, rád jsem psal… a kreslil… obrázkové seriály nevalné výtvarné úrovně… a krvavé povídky. Většinou dosud existují a někdy se něčím inspiruji, ale vše nemám. Něco málo vzala voda. Buď mi to ukradli (v kupé vlaku stále vidím svou žlutou, válcovitou tašku, od které jsem neprozřetelně odběhl pro lístek), nebo jsem ony ohmatané poztrácel ve školách. Některá veledíla jsem destruoval osobně a nevratně, nemilosrdně: prachsprostým upálením ve sklepním kotli na uhlí (zatímco dnes topíme plynem).

Toto je úryvek z mého románu Styky s Jorikou (Periskop 2013, upravené druhé vydání 2016).

Želím velice odchodu Heleny Zeťové a málokdo mi tak imponoval jako ona, tenkrát, a když jsem ji použil v knize-romanci jako symbol ideálu, nedokázal jsem si představit (ani vzdáleně), že bych ji oslovil. Tu knihu jsem jí nikdy nedal. Věřím, že na tom nezáleží, ale měl jsem jí tu knihu dát a tím by záleželo na všem.