Každá rodina má nějakého kostlivce ve skříni. Nebo víc. Opakovaně se mi stalo, že chtěli překopat naši zahradu, anebo mi to přinejmenším v hospodě agilně navrhovali, a je realita, že můj dědeček za války někam zašil pistoli a nenašla se; nebo zatím.

Také tento minipříběh vznikl díky úkolu na kurzu tvůrčího psaní, který vede spisovatelka Renata Šindelářová na literarnistrom.cz.

Mikropříběh, který vznikl na online kurzu tvůrčího psaní Renaty Šindelářové.
 

Mikropovídka, která vznikla díky úkolu na online kurzu tvůrčího psaní na Literárním stromě.

Dívala se do vyhaslých očí protějšího paneláku. Půlnoc.
I v jejím životě. Desetiletý syn (otec utekl do Finska) teprve před chvílí konečně usnul na rozloženém gauči. Ano, ano, sice má chlapeček postel u sebe v pokoji, ale zvykl si spát s maminkou. Jde televize.

Pít je správné! V malých dávkách neškodí alkohol v jakémkoli množství. Nechci se však jako celoživotní abstinent falešně vyznávat z obdivu k nějakým chlapákům typu Bogarta, kteří snad ani nemají dno, a jiný klasik ostatně navozoval chlapáctví jinými slovy: „Bylo to silnější než já. A taky o patnáct let mladší než moje žena.“

Ačkoli jsem se narodil v Plzni, celý život jsem trávil v domku ve Starém Plzenci a je typické, že mi nikdy nebyl malý. Až jsem jednou provázel syna na vlak do Prahy, kde žije už řadu let, protože si našel práci na ČVUT, když ho na rozdíl ode mě „dal“, a na plzeneckém nádraží jsme potkali mého kamaráda, kterého takřka nevídám. Řekl: „To pořád bydlíte v tom malým domečku?“ Na takovou optiku reagovat nedokážete, ale na druhou stranu, i sám pozoruji, že se s věkem zkracují vzdálenosti na globu, ani to zastřelení Ferdinanda už není pravěk a snad i měšťanka na náměstí se scvrkla.

Pamatujete ještě skvělý minulý režim? A všimněte si slova skvělý.
Co znamená? Rádoby odvážně žertuji! Ten režim však nosím krapet pořád v sobě a pamatuji tudíž i tehdejší normy společenského chování a bylo mi už pětadvacet, když to ruplo, ale nejzásadnější životní zkušenosti se ženskými mě teprve čekaly. Tehdy.

Mikuláš na pozadí prodává podle znalců reklam o 72% výrobku méně než blondýna.

To číslo jsem si vymyslel, ale slovo „méně“ platí a proč, nemá smysl analyzovat.

Zato definice blondýn zůstává ve hře a slovem bloncka, promiňte, blondýna se míní pěkná ženská, tak už to chodí, a to je taková ženská, které si každý všimne, ať už je heterosexuál nebo ne. A proč si jí všimne? Poněvadž je blonďatá? Možná, asi, určitě. A jestli je ono božské světlo nad jejími oušky tvořeno přelivem nebo není, nehraje roli. Podstatné? Že jste upoutáni a připoutáni hned dvakrát. A. Křivkami těla. B. Svitem účesu.

Fejeton Drahomíry Kellerové, studentky tvůrčího psaní online, s jejím svolením a zároveň jako ukázka z kurzu na webu literarnistrom.cz

Znovu a znovu se potkávám s výhradami, že dnes děti a) nečtou, za b) žijí přespříliš virtuálně.
„A tím nežijí.“ Je to pravda?
Idealista zavrtí hlavou: „Ne“. Skeptik přikývne a ještě dodá hotový salát stvořený z deseti dalších negativ dnešních děcek. Paušalizovat se nedá a já ostatně jako kluk (1970-1980) taky žil virtuálně. Jak to? Ležel jsem v knihách!

České (nebo částečně české) jméno Hajšman ve mně vyvolává nostalgickou letní vzpomínku na veliký bílý dům čtyř partají na konci ulice, ve které jsem proběhal kus dětství.
Děti tenkrát totiž ještě běhaly, respektive lítaly, jak se říkalo, a museli nás dokonce krotit, což dnes třeba není. „Nelítej, vždyť jsi celý říčný,“ krotila mě babička a jenom netušila, že nás už zase pronásledoval pan Hajšman.