Emotivně silný příběh dostanete v novele Jiřího Holuba "Prostě na mě zapomněli". Odehrává se v českém pohraničí v létě 1945 a vypráví jej ze svého úhlu pohledu malá, samotářská dívka, což byl autorův umný záměr. Dítě je - na rozdíl od dospělých - oproštěné od předsudků a vnímá a popisuje svět přímo a bez příkras. Vnímá dobro a zlo svým čistým, nezkaženým způsobem, který je mnohem pravdivější.

O prázdninách budou děti budou trávit více času doma, u babiček, na dovolených u moře, na táborech či jakýkoli cestách za letními dobrodružstvími, a tím pádem stráví i více času v dopravních prostředcích. Právě v těchto chvílí rodiče ocení knížku, které děti zabaví...

Cesta do pekel je dlážděná dobrými úmysly. Obzvlášť když jde o vládní projekty a tajné výzkumné stanice v hlubinách vesmíru. Existuje však jen málo věcí, do kterých by se Vesmírní borci neodvážili pustit, třebaže to občas může skončit pořádným masakrem… Michaela Merglová a Martin Paytok představují akční sci-fi nářez Planetární rachot!

Al Pacino je - podle mě - sympatický chlap… a průměrný herec. Teď jsem ho urazil, ale chci tu říct, že jednička není. Navíc… zkusil nedávno i jinou práci a vydal objemné vzpomínky, což by nezvládl bez Davida Itzkoffa.

Jaroslav Foglar, zvaný skauty Jestřáb, byl psavým člověkem slova a vedle knih, komiksů, povídek a kronik svého oddílu Hoši od Bobří řeky si vedl osobní deník, který nikdy neplánoval zveřejnit. A nepředstavoval si jeho odhalení ani ve chvílích po sametovém převratu, kdy se kdesi vyjádřil: „Teď by ode mě najednou vydali i telefonní seznam.“

Michal Sýkora (*1971) je nejlepší ze žijících autorů detektivek v této zemi. Pokud by tedy bylo vůbec možné něco podobného jakkoli měřit, což se nedá, a tak patří Sýkora „pouze“ mezi pětku nejlepších… Což je fakt, po kterém nemusí, ale může následovat otázka. Zní: „Je něčím překvapivé, že se tento muž dotyčnému žánru věnuje, a to přepilně?“
Odpověď zní, že není, nicméně to trochu zvláštní přece být může. Jako by totiž měl Michal Sýkora na víc. Nebo „to“ není víc?

Nový román Renaty Šindelářové Kdo mi pije čas, opět podle skutečných životních příběhů, vychází v papírové podobě právě dnes. S lehkým humorem zachycuje nelehký úděl těch, jejichž životy ovlivnila epilepsie. Nemoc sice ne přímo smrtelná a dnes již poměrně úspěšně léčená, přesto pořád velmi nebezpečná - často jinak, než si představujeme. Pokud vám vklouzne do života, dokáže s ním pořádně zamávat, ať už jste pacient či jeho partner. Měli bychom se bát? O hrdiny románu trochu ano, přestože se všichni snaží vyrovnat se svou rolí velmi statečně.

Znalec hororu Martin Jiroušek mě na festivalu Svět knihy upozornil, že vychází dosud nejkompletnější české vydání povídek Edgara Allana Poea (1809-1849). „Dobře, ale stejně bych řekl,“ povídám, „že byly během mnoha let zveřejněny česky všechny.“ A jmenoval jsem ne tak dávný projekt Krajiny stínů (1998), ve kterém se objevila spousta velice „neprofláknutých“ Poeových děl. Avšak badatel vrtěl hlavou: „Teprve tohle vydání bude úplné a je i hezky vypravené.“

ANIMANT.
THOMAS REED.
A JEDEN LISTOPADOVÝ MĚSÍC...
 

Ondru Neffa takřka neznám, ale tím trochu žertuji a ctí mi psát - občas - do Neviditelného psa, kde mě neskutečně honoruje; a kdysi, tj. víc než před dvaceti lety, jsem dělal sadu interview pro literární časopis Tvar. Dostalo se tam i na Astona, což je Neffova přezdívka, a tehdejší šéf časopisu Lubor Kasal mě spolu s paní Správcovou poprosil, abych recenzoval druhé vydání Podivuhodného světa Julese Verna.

Milan Knížák svého času nadával v Reflexu, že filmovou verzi bestselleru Ten druhý dávala televize NOVA klidně v odpoledních hodinách a bez hvězdičky, v podstatě jako snímek pro mrňata. I já se tenkrát koukal, ač už jsem dávno nebyl dítě, a zvlášť pointou jsem byl lehce šokován. Snad až otřesen. Jako Milan K. „Hnusný film,“ řekl jsem si o dost později. „Proč jsem se na to vlastně koukal? Co mě svedlo?“

Když to nevezmeme do svých rukou, neudělá to nikdo.

GEMMA.
EZRA.
A ztracené vzpomínky...