Kleopatra VII., poslední faraonka Egypta, zůstává jednou z nejvíce nepochopených postav historie. Po více než dvě tisíciletí byl její obraz formován římskou propagandou, hollywoodským leskem i romantickou fikcí, která ji vykreslila jako smyslnou svůdnici, jejíž krása a důvtip svrhly říše. Filmy jako velkolepý snímek s Elizabeth Taylor z roku 1963 tento obraz posílily, avšak nové výzkumy a dokumenty, jako je připravovaná dokumentární série, Kdo doopravdy byla Kleopatra, postupně odhalují jinou tvář, bystrou, mnohajazyčnou vládkyni, která s promyšlenou přesností čelila rodinným vraždám, zahraničním aliancím i imperiálním ambicím.

Budete-li v květnu donuceni někým blízkým stát se výletníkem, přijměte pár vágních tipů, kam se vrtnout, a vzpomenu Karla Hynka Máchu, který si, jak víte, kreslil navštívené hrady.
Nejezdil pod ně ale automobilem, ten patrně nechával v garáži a dal přednost výletům „pěšourem“. Například na Bezděz, což je hrad z nejpůsobivějších, i když původně klášter. Nejspíš působí na čidla i z toho důvodu a vystupuje vysoko nad roviny, do mraků, a všimnete si zdejších buků. Kdo na Bezděz nikdy nevylezl nebo nevyskočil, bude sice taky Čech, ale ošizený.

Hokum, nový psychologický horor režiséra Damiana McCarthyho, tvůrce oceňovaných filmů Caveat a Oddity, vtrhne do českých kin 7. května. Výrazný hlas současného žánrového hororu tentokrát přichází s mrazivým příběhem, který spojuje psychologické napětí, irský folklor a děs z místa, odkud není úniku.

Naše nová země / je radosti plna / ani nemrkneš / a sebere tě vlna (1936)
Daniil Ivanovič Juvačov (1905-1942), známý co Daniil Charms byl nonkonformní osobnost a unikátní literát, který se božím dopuštěním narodil na Rusi. Než ho to semlelo, vydržel žít do šestatřiceti let, ne déle, a mimo jiné psal verše: do roku 1939. Je dnes kultovní figurou, asi jako v Americe Lovecraft, a editoři dělí jeho práci ve svazky divadelních her (český komplet má vyjít napřesrok), úvah (má vyjít už letos), tvorbu pro děti (plánována na rok 2028), prózy (byly již vydány) a bude dle všeho došlápnuto na deníky a korespondenci.

V dnešním světě jsme doslova bombardováni informacemi. Z každé strany se na nás valí procenta, grafy a statistiky, které mají dodat váhu politickým prohlášením, marketingovým kampaním nebo vědeckým studiím. Čísla vnímáme jako symboly objektivity a nezvratné pravdy; věříme, že tam, kde nastupují výpočty, začíná nezpochybnitelná realita. Místo abychom však díky všem těm číselným údajům světu lépe rozuměli, často naopak propadáme nejistotě, nebo se necháváme manipulovat interpretacemi, které možná vypadají matematicky neprůstřelně, ve skutečnosti ale podstatu problému zakrývají. Právě rozkolem fascinací daty a neschopností jim skutečně porozumět se zabývá kniha Williama Hartstona s příznačným názvem Čísla ohromující a ochromující.

Sto let uplynulo 13. dubna od narození dámy mého srdce Evy Veberové, která přišla na svět v Olomouci a stala se pedagožkou a spisovatelkou.
Do nějaké míry modelovala můj pohled na svět, ale nejen můj, a její jméno zůstává synonymem dětské radosti. V šedesátých letech jsem si hrával s její encyklopedií Svět kolem nás (1963) a představoval jsem si, že jsou věci uvnitř mé a že jde o hračky a vyskytuji se v malebných krajích a pokojích malíře Jana Černého a že žiju ten život vystupující ze stránek. Narodil jsem se jen rok po prvním vydání a jinak předvídaví rodiče mi sice koupili pár knížek už dopředu, ale tady buď couvli, anebo je to netrklo. Nevím. Každopádně mě se Světem zkontaktovala městská knihovna, stojící od našeho domu ne víc než sto metrů, a půjčovala tam jedna bývalá učitelka a celoživotně svobodná dáma; milá. Ó, s jakýmsi uznáním kvitovala, že si poprvé v žití půjčuji Matyáše Sandorfa! I jinak mi přála, ale ohledně Světa milost končila. Proč? Protože jsme mívali svazek doma až příliš a vždycky dlouho, takže se nedostávalo na jiné zájemce a knihovnice vrčela.

V životě by mě nenapadlo, že se dožiji doby, kdy děti nečtou. Na druhé straně jsem roku 1976, to mi bylo dvanáct, ani já nebyl typický kluk a jistěže nečetli už tenkrát mnozí moji vrstevníci. Jestli bych byl jako oni nebýt příkladu v rodině? Váhám.

Online nakladatelství Pointa přichází s čerstvou dávkou jarního čtení pro děti a nejmenší čtenáře. Tři nové tituly – Popy a zahrada, Kaštánek a sluníčko a Lesní víla Modlinka – nabízejí kouzelné příběhy plné přírody, dobrodružství a jemného humoru. Všechny knihy jsou dostupné v e-shopu Albatros Media i ve všech tradičních knihkupectvíc hnebo na e-shopech.

Film Michael (2026) dělá z Michaela Jacksona osamělého nešťastníka… a chudáka. Byl ovšem takový a není fikce, že na něj otec dlouho odepínal řemen, když drezíroval skupinu sestavenou ze synů. „Chcete jako já končit prací v ocelárně?

Existují dny, které v kalendáři svítí víc než ostatní. Ne snad kvůli červenému písmu, ale pro tu neviditelnou energii, která visí ve vzduchu. První máj je přesně takovým okamžikem. Je to den, kdy zima definitivně skládá zbraně a svět se halí do té nejkrásnější barvy, jakou příroda vymyslela – do šťavnaté, neokoukané zeleně, která voní po dešti a naději.

Asi jsem něco objevila dost pozdě, protože dva z nominovaných jsou z roku 2019, ale v dubnu mě dostal parodický seriál Zkáza Dejvického divadla, z novějších a kupodivu ne úplně ideálně hodnocených, ale já myslím, že to je fakt hodně specifický a  výjimečný snímek, je thriller Dům plný dynamitu. Do třetice dávám do placu další nedlouhý seriál Po životě, který lze dost špatně zařadit, neboť byť obsahuje i humor, je zároveň i dost smutný.

Všimněte si: zarazil vás už název. Korektně se dnes o homosexualitě nemluví. Radši ne. Je to faux pas, pokud téma nastoluji, a dospěli jsme k extrému, kdy se o homosexualitě nehovoří vůbec. Martin Putna (a kolektiv) sice dali právě před patnácti lety dohromady monografii Homosexualita v dějinách české kultury (Nakladatelství Academia 2011, druhé vydání 2013), ale také to nechali Martinu Putnovi jeho kolegové-literární badatelé sežrat. V mnohém měli pravdu! Má se umění zkoumat podobným prizmatem? Ne.