Než vyrazíte do terénu, neopomeňte přípravu. Musíte si ujasnit hned několik věcí. S kým máte tu čest? Jaké jsou jeho reference a co se od něj dá čekat? A hlavně: jaký rozhovor chcete vést? Není totiž rozhovor, jako rozhovor. Můžete udělat krátké interview, na které si vystačíte často i s on-line chatem/mailem či telefonem (to většinou využijete k aktuální problematice, kdy se ptáte na názor odborníků či zainteresovaných osob), ale i několikastranové rozhovory. Dopředu si promyslete, zdali je na člověku zajímavé co dělá, nebo samotný fakt, že jej každý zná. V prvním případě zvažte tématický rozhovor, tedy nikolivěk šťourání do všech podrobností osobního života (i když čtenáře samozřejmě zajímá, jak například vytížený sportovec cestující po světě pěstuje trvalé vztahy), ale hlavní linii veďte po detailech práce, zákulisních věcech, které člověk nemusí vědět. Kompletní rozhovor o soukromí člověka, který sice dokázal mnoho, ale veřejnost jej nezná, nikdo číst nebude. A naopak. Můžeme se vztekat jakkoliv, ale čtenáře bulvár zajímá. Máte-li k ruce celebritu, zkuste vést rozhovor na úrovni, ale zároveň „vymáčknout“ i nějakou tu perličku, vzpomínku na dětství, trauma, intimní zpověď. Stačí se podívat, který deník je nejčtenější. Blesk. Bulvár zkrátka táhne.

Na rozhovor se připravte i znalostně. Bude ostudné ptát se herce na kariéru, když nebudete přesně vědět, co kde hraje. Přečtěte si ostatní rozhovory ve velkých médiích a pokuste se neklást ty samé oprané otázky. Na úvod můžete vystřelit hned nějakou úplně originální. Posuďte také své síly. Skutečně je rozhovor váš šálek kávy? Nejste spíš typ na reportáž, recenze nebo politické zpravodajství? Musíte totiž umět svižně reagovat. Sto skvělých otázek napsaných na papíře nevyzní skvěle, pokud nemají kontinuitu, nereagují na to, co říká zpovídaný. Takový nešvar vídáme v médiích často, ovšem na vině bývá spíš fakt, že si novináři zjednodušují práci a zašlou několik otázek mailem. S doplňujícími se již nenamáhají a výsledek připomíná klasický dotazník užívaný agenturami výzkumu veřejného mínění.

Nezapomeňte si překontrolovat baterie v diktafonu (a raději mějte i blok a průběžně si dělejte krátké poznámky, technika je nevyzpytatelná) a nezapomínejte ani na to, že mediální scéna stojí dnes hlavně na vizualitě. Nechcete-li následně kupovat drahé fotografie od agentur a vámi oslovený člověk či skupina (například v podobě kapely) nemá vlastní kvalitní fotografie (či jsou již natolik známé, že je nechcete použít), sežeňte si fotografa. S trochu lepších digitálem zvládnete fotku do menšího média či na internet sami. Ujistěte se také, kde máte kdy být a nechoďte pozdě. Buďte přiměřeně sebevědomí, bezprostřední a přátelští. Zkuste tím navodit atmosféru, která popustí řeč až k věcem, které se na potkání neříkají. Vybíráte-li místo srazu vy, dbejte na soukromí a nižší hlučnost, jinak vás čeká bezesná noc nad diktafonem s opileckým hulákáním. Vybírá-li zpovídaný, zjistěte si, jak podnik vypadá předem. Alespoň budete vědět, do čeho jdete.

Z hlediska žánrového, respektive publicistického, můžete vyšvihnout hned několik druhů rozhovoru. S tématickým se zajímáte o činnost, formu nebo událost, ale je v podstatě jedno, s kým jej děláte – soukromí osoby jde zcela mimo vás. Opakem je portrétní interview. V něm chcete danou osobu vykreslit po všech stránkách, buď celoživotně, nebo jen v rámci určité doby (například jako herce v Národním divadle). Ovšem interview můžete napsat i úplně sami. Takové bude fiktivní. Používá se k ozvláštnění novinářského stylu. Můžete zpovídat nějaké zajímavé zvíře, ale i třeba mrtvé lidi. Dejte si ale pozor, ať o nich víte úplně všechno včetně vlastní studie povahy!

A jak by měl být ideální rozhovor dlouhý? Samozřejmě záleží na osobnosti. Někdo dokáže mluvit o třech otázkách hodinu tak úžasně, že nemá smysl ptát se dál. Obecně se ale tvrdí, že na stranu patří okolo sedmi otázek. K dobrým mravům také patří autorizace rozhovoru, ovšem upozorněte, kdy nejdéle jej potřebujete zpět (a tento čas raději zkraťte).

 

_{zdroj ikona: totrecruit.net}