Při výstupu k hradu se pěkně zadýcháte. Ještě, že dobám brnění o váze 20 kilo již odzvonilo. Mezi stromky konečně vystupuje obrys vysoké zdi. Boskovice na dosah! Hned, co stanete na turistické cestě pod okrouhlou věží s renesančním cimbuřím, máte vyhráno. Račte vstoupit do chřtánu hradu skrze bránu. 
 

Věží hned u vstupu se zmást nenechejte, hrad samozřejmě není renesanční, přestože v renesanci proběhla řada slohu poplatných přestaveb. Rozsáhlá a poměrně zachovalá zřícenina dýchající romantikou na hranici Malé Hané a Drahanské vrchoviny dala stavitelům řádně zabrat. Tyčí se totiž ve výšce 460 metrů nad mořem.

Historii začíná odťukávat dláty kameníků ve 13. století, tedy gotice. Zhruba v tehdejších padesátých letech si stavbu zadá - jak jinak - rod pánů z Boskovic. V jejich vlastnictví kolosální stavba zůstane až do konce 14. století. Na 150 let si poté vznešení pánové a dámy zahrají škatulata hýbejte se s rodem pánů z Kunštátu. Ti samozřejmě dle vlastního vkusu provedou několik architektonických zásahů. Krom jiného dochází i k rozšíření sídla a budování podhradí.

Proč zrovna škatulata hýbejte se? V půlce 15. století hrad spolu s boskovickým panstvím opět padá do klína (samozřejmě ne zadarmo) pánům z Boskovic. Od těch dob také město přijímá za své boskovický erb, hřeben se sedmi zuby. Hrad dále spravuje rod Ederů a rytířů ze Zástřizl. Jak dobový kolorit přikazuje, každý si kousek přistaví či přestaví. Výsledek naštěstí nepřipomíná dort od pejska a kočičky v hradním podání, ale rozsáhlý funkční komplex, na kterém i dnes poznáme většinu stavebních záměrů. Jsou to právě Zástřizelečtí, kteří sem k vertikální gotice přinášejí zdobnější a pohodlnější renesanci.

17. století přináší do Boskovic opět nové vlastníky. Tentokráte známý rod Dietrichsteinů. O sto let později si můžeme poklepat prstem na čelo. Proč se všichni namáhají a dostavují k stále méně obydlenému hradu hospodářství, když všechno včetně Boskovic zeje do pár let prázdnotou? Již 30. léta 18. století přinášejí hradu zkázu. Střechy se propadají a chasníci je raději strhnou, aby nespadly na neposedné děti. A hrad? Jeho kousky si můžete prohlédnout v nejednom domku pamatujícím víc jak dvě století. Ale nezoufejme, z hradu toho zbylo naštěstí i tak dost, na zříceninu pěkný kousek. A komu že patří pár zdí a sklepy (a samozřejmě pár stavení) dnes? Hrad je v majetku Mensdorff - Pouilly. Zve vás na návštěvu.

^{Foto: autorka}