Nezapomeň na pětadvacátý dodatek ústavyLáska s příchutí šansonuO chválu stojím!!! Moc. A přece…Léto je, kdyžZpěv horského potokaNech se unést fantazií v Kadani nebo online
TENKRÁT V MEXIKU - TV tip – mstitel s kytarovým pouzdrem znovu na scéněShahab Tolouie se vrací s další kapitolou projektu Moje cestaMagické kočky 2025: Snění nad kalendářem Festival ARCHITONY inovativně kombinuje hudbu a architekturuJubilejní Velký knižní čtvrtek – každý si najde svojeDas Filmfest ve 3 českých městechZatloukání hřebů – znepokojivý horor Viléma KoubkaPříběh kolouška Bambi v novém kabátěZázračná písně krajina završuje 20leté putování Anety LangerovéKdyž jsme byli sirotci85 roků by bylo spisovateli Jiřímu NavrátiloviPravda o medu: Nenechte se zmást mýty
VRAŽDA NA ROZHLEDNĚ
1.
„Stala se vražda, která je tak záhadná a tajemná, že jsem nemohl udělat nic lepšího, než se rovnou sebrat a jet ze Scotland Yardu sem za vámi.“
Tato slova pronesl dne 16. září 2007 ten možná nejinteligentnější inspektor známé policie, pan Benjamin B. Harrison, a kromě mě je mohl slyšel i můj přítel, soukromý detektiv Servác Styblík. Všichni tři jsme seděli v útulném pokoji na Oxford Street (159/A), Styblík ve svém oblíbeném ušáku natočeném tak, aby mu do tváře padal stín, v ústech s doutníkem, který ho zahaloval do mračen dýmu.
„Nejsem tady služebně,“ pokračoval plynule Harrison, „a rád bych, aby se nikdo nedozvěděl, že jsem vás prosil o pomoc, Serváci. Ale jestli tomu přijdete na kloub, postarám se, abyste nebyl škodný, pochopitelně.“
„K věci, k věci,“ kývl můj přítel.
Harrison se podíval na hodinky. „Za chvíli má přijít hlavní svědek.“
„Kdo je to?“
„Jistý Arthur Gordon. Nejdřív se sice zdráhal, ale pak jsem ho přemluvil, aby se taky dostavil a zopakovat zde před vámi svou oficiální výpověď.“
„Bude mi ctí,“ oklepal Styblík popel.
„Ještě předtím vám ale něco zajímavého prozradím,“ dodal spiklenecky Benjamin Harrison. „Vesnička Buchan, kde se to všechno odehrává, má pověst místa nad pokladem, obrovským zlatým pokladem, který se… snad má nacházet právě na dotyčné zahradě.“
„Na jaké zahradě?“ vyhrkl jsem netrpělivě. Ozval se zvonek.
„Dojde na to.“
Seběhl jsem po schodech, otevřel domovní dveře. Na prahu se rozkládala mohutná postava, upřeně na mne zírající malými očky, které se k bicepsům příliš nehodily. Ten muž si hladil rozježený knír, pozdravil: „Pan Servác Styblík?“
„Ne, jsem Lorenc. T. R. Lorenc. Pojďte nahoru, pane…“
„Je už nahoře inspektor Harrison?“ A protáhl se okolo mne bezostyšně a ještě než jsem mu stačil dát přednost. V tu ránu stál v našem pokoji.
„Už jsem myslel, že nepřijdete,“ přivítal Gordona Harrison. „Tohle je můj přítel, pan Servác Styblík, původem z Prahy, a právě on tu záhadu rozlouskne. Snad.“
Arthur Gordon pokrčil rameny, posadil se a najednou mlčel jako zařezaný, jak to udělá hodně lidí vždycky po prvním setkání s mým přítelem.
„Pane Gordone! Mohl byste zopakovat svou výpověď?“ vybídl ho Styblík.
Silný muž se probral. „Bylo to takhle. Předevčírem jsem přijel ke svému strýci Henry Stevensonovi. Žije v Buchanu. Buchan je pár usedlostí pár kilometrů od Londýna, odkud jsem přijel. Z Birminghamu se současně dostavil jistý Edgar Smith, dobrý Stevensonův známý, a oba jsme přijeli takříkajíc až po zuby ozbrojeni.“
To Styblíka nevyvedlo z klidu a míry.
„Protože nás čekal lov,“ pokračoval Gordon po dramatické pauze. „Pak… Toho osudného večera jsme se všichni tři, tedy Stevenson, Smith a já, vrátili, už s pěkně vybitými komorami pušek, zato však nabiti energií.
„Vysoká?“ zeptal jsem se rádoby důležitě, abych taky něco řekl.
„Kdepak. Jenom pár bažantů, sluk a několik čírek.“
„Popíší vám teď Stevensonův dům,“ pokračoval Gordon asi zbytečně zeširoka. „Vysoká stavba až na samém konci Buchanu, uprostřed dlouhé, křovisky zarostlé zahrady. Hned vedle bydlí jistý Oscar Wilson, strašlivý morous a snad nějaký spisovatel, jak mi prozradil Stevenson, ale rozhodně prý netěží náměty ze svého bezprostředního okolí a o vůbec nikoho v Buchanu se nezajímá.
„Kdo bydlí z druhé strany?“
„Naopak velice příjemný pán. Jeho zahrada je jako vypucovaná, nicméně Stevenson se hrozně rozesmál, když jsem ji chválil, a měl bych prý Gardenera vidět při práci. Ano, jmenuje se totiž Gardener - a je prý ještě pomalejší nežli želva sloní.
„Oba sousedé žijí sami?“
„Ne. Jen ten pisálek. Na rozdíl od něj je Gardener ženatý… Ale ten Stevensonův dům. Je to snad jediná patrová stavba v Buchanu, víte, vila s nádhernými vikýři a nahoře se mi moc líbí terasa, kam se dá vyběhnout jak zvnitřku, tak i po schodech ze zahrady. Nu, a předevčírem vpodvečer tam tak sedíme, popíjíme a díváme se na západ slunce i na rozhlednu, když tu…“
„Na rozhlednu?“ hnul se můj přítel.
„Výhled z terasy vlastně za moc nestojí, protože všechno zakrývají koruny košatých stromů, ale místní železnou rozhlednu vidíte jasně, máte ji jako na dlani. Ona se tyčí asi tak dvě stě metrů daleko.
„Jak vypadá?“
„Představte si zrezivělou konstrukci vyčnívající z keřů, ano? Nitrem se táhne tenké točité schodiště jako upředené pavoukem, ale s odporně chatrným zábradlíčkem. Tak. To je rozhledna v Buchanu. A lézt zaživa po tom schodišti, ehm… Řeknu vám, není to vůbec nic příjemného, protože kromě toho zábradlí okolo vás jakékoli zábrany a zdi jednoduše chybí. Stoupáte a točíte se výš a výš a obklopuje vás čím dál hlubší propast, ale možná už jsteč na nějaké podobné rozhledně byl.“
„Hodněkrát jste výstup absolvoval?“
„Skoro při každé návštěvě.“
„Stevenson taky?“
„Ten neměl výšky v oblibě. Ale i já bývám nesvůj. Krajně. No, jen si představte tu dvacet metrů vysokou rozhlednu ze železa a jak je skrz ni vidět. Jako skrz mřížku - a skrz taky neustále profukuje vítr. Jenom nahoře ne. Tam tomu brání válcová místnůstka s okny do všech světových stran. Vlezete do ní poklopem v podlaze – a zrovna ten večer nás napadlo, že tam vystoupíme zas.“
„A koho to konkrétně napadlo?“
„To už nevím, ale myslím, že mne a Stevensona najednou, určitě nás dva, protože Smith, ten zůstal na terase. A teď… Teď, pane Styblíku, dobře poslouchejte.
Prošel jsem s kamarádem tou dlouhou zahradou a vyklouzli jsme na konci z vrátek. Bylo teplo – a zvláštní soumrak. Rozhledna se tyčila přímo před námi v záři posledních paprsků zapadajícího slunce a pamatuji se, že už jsem měl ruku položenou na zábradlí, když mi Henry Stevenson zničehonic sevřel předloktí jako do kleští a povídá: Prosím tě, mohl bys počkat, až vyjdu úplně nahoru?
Zíral jsem na něj, ale klidně pokračoval, a že prý ty schody už nejsou nejpevnější.
Přeskočilo ti? pomyslel jsem si a rovnou se zeptal, jestli se náhodou nezbláznil.“ Co mi odpověděl? Doslova: Víte, Arthre, od jisté doby TADY dochází ke změnám.
K jakým? ptám se – a on prý: Když jdou nahoru dva společně, schody se začínají jaksi prapodivně, rytmicky rozkmitávat a třást. Ne, ne že by to byla úplná hrůza, ale… Byl úplně popelavý. Není to ale vůbec příjemné, věřte mi to, Arthure.
Svolil jsem tedy a čekal, až to Henry vyšlape nahoru, a on jako vždycky stoupal rychle, svižně a sebevědomě, což mi s jeho předchozími slovy příliš nekorespondovalo, ale, pravda, hodně pevně se chytal zábradlí. To si pamatuji. Asi ve výši patnáct metrů se najednou zastavil a díval se na mne. Chvíli. Zrovna jsem položil chodidlo na první schod a ještě teď slyším, jak na mě spatra houkl: Stůj! Ne dřív, než budu nahoře, ne dřív. Potom…“ Arthur Gordon se zadumaně zarazil.
„Co bylo potom?“
„Mával. Jo. Zamával mi svým širokým kloboukem a vlastně nejen mně, i Smithovi, který ho pozoroval z terasy. Potom už jenom šup, šup, šup, stále kroužil výš a výš, až se protáhl poklopem a já… Pustil jsem se za ním, když tu…“ Arthur Gordon se znovu zarazil.
„Když tu co?“
„Snad mi opravdu zamrzla krev, protože Stevenson padal. Ale co bylo obzvlášť hrůzné? Letěl ke mně absolutně bez hlesu.“
„Počkat.“ Servác Styblík vstal. Přistoupil k oknu. „Vy chcete říct, že k vám dolů padala už jenom mrtvola?“
„Přesně tak,“ vmísil se do toho dialogu suše Benjamin B. Harrison.
„Dobře. A jak ten muž zemřel?“
„Byl zabit nožem.“
Chvíli vládlo ticho. Z Oxford Street něco zavolal kamelot. „Někdo mu zarazil pod levou lopatkou nůž.“
„Někdo?“ zeptal jsem se bezděky.
„Vrah! Bylo mi to samozřejmě okamžitě jasné,“ pokračoval Gordon, „že se ten zabiják ukryl ve věži, jenže to následující už jsem tak rychle nevěděl. Mám tam vlítnout? Nemám? To mi letělo hlavou jako kulka a já vám, pánové, váhal.“
„Nedivíme se vám,“ uklidnil ho Harrison i gestem.
„Vtom za mnou ale zapraštěly větve. Prudce jsem se otočil. Kdo je tam? Byl to Smith.“
„Přikradl se k vám?“ hlesl jsem trochu hloupě.
„Nesmysl. Pádil! Pádil ke mně jako o život, jako raketa, ale to už uviděl mrtvolu a strnul. Stál tam, bledl, bledl, a já v tu chvíli jen beze slova ukázal nahoru a… A byl to právě on, kdo první vytáhl revolver.“
„A běželi jste po schodech,“ odhadl jsem opět nesprávně.
„Ale houby, neběželi. Vystupovali jsme pomalu.“
„Oba dva?“
„Oba dva.“
„A co ty vibrace?“
„Vůbec nic se nedělo. A ten Smith, to je, řeknu vám, skutečně statečný chlap, který ostatně býval u námořnictva - i ve válce o Falklandy. Zvedl nad sebou poklop, a to ho ten vrah mohl jednou ranou zabít, ale nezabil, a Smith se šťastně vyhoupl nahoru.“
„Kde ale nikdo nebyl?“ zeptal se rychle můj přítel.
„Ano, pane Styblíku. Nahoru, kde vůbec, ale vůbec nikdo nebyl… A kde navíc není ani žádný nábytek, vůbec nic. Nikdo se tam neschová, ani mraveneček, ani pavouček. A nedá se tam ukrýt ani nůž. Jaksi očarovaně jsme tedy přistoupili k oknům a dívali se na všechny strany i dolů, ale vůbec nic podezřelého jsme nezpozorovali.“
„A co je nad tou místností?“ odvrátil se Styblík od okna do Oxford Street.
„Tam už nic. Už tam nic není.“
„Jenom špička?“
„Jenom špička s hromosvodem.“
Gordon se odmlčel. Se založenýma rukama po nás těkal svýma mrňavýma očima. Styblík se obrátil k Harrisonovi: „Kdo vyslýchal Smithe?“
„Já sám.“
„A co vám Smith pověděl?“
„Že na terase popíjel víno a pozoroval rozhlednu.“
„Takže opravdu viděl Stevensonův výstup nahoru?“
„Samozřejmě, a v záři zapadajícího slunce ho viděl dokonce výborně, i když se samozřejmě divil, kde zůstal Gordon.“
„Protože já zůstal dole,“ zopakoval hlasem školáka a už celkem zbytečně Arthur Gordon. Styblík se příkře zeptal: „Vaše a Smithova výpověď tedy souhlasí?“
„Do puntíku,“ předešel Gordona Harrison.
„A co vlastně Edgar Smith ještě vypověděl do protokolu?“
„Totéž, co tady pan Gordon, Serváci, opravdu. Henry Stevenson se najednou, asi tak uprostřed schodiště, zastavil a začal mávat tím svým širokým kloboukem. A tak mu Smith, tam z té vzdálené terasy, taky zamával.“
„A potom?“
„Potom si Stevenson znovu narazil ten klobouk a vylezl až nahoru.“
„Do místnosti nahoře už ale vidět není,“ dodal zamyšleně Styblík a chvíli mi připadal jako u vytržení.
„Nesmysl. Samozřejmě, že do ní je vidět.“
„Ale ne úplně.“
„Skoro dokonale. A to je právě to. Všemi obrovskými okny.“
„Takže pan Smith mohl pozorovat všechno, co se dělo nahoře, a co už jste zdola neviděl vy, pane Gordone? A co tam tedy viděl, pane Harrisone? Na té slavné špičce rozhledny?“ Už dlouho jsem nikoho neviděl tak zaujatého.
„Co? Jak Stevenson vlezl do věžní místnosti, přistoupil k oknu, ale najednou křečovitě vzpažil - a upadl.“
„Chtěl jste říct SPADL.“
„Ne, upadl. Dozadu.“ A Harrison si přejel rukou tvář. „Jako by tím vrahem byla nějaká odporná zmije rozhledová a připlazila se k němu zezadu po podlaze a…“
„A pan Smith snad zahlédl nějakou takovou zmiji?“
„Ne, to byla jenom metafora. Protože ne zmije, ale skutečný vrah ozbrojený dýkou se zřejmě přikradl po čtyřech a kryt zábradlím bodl. Kryt při tom ohavném bodnutí vlastně i Stevensonem samotným. Tedy jeho ještě živým tělem.“
Styblík se na mne usmál. „Už zase tedy neviditelný vrah, Lorenci, VIDÍTE?“ Usmál se ještě šířeji. Až potom se vrátil k Harrisonovi: „A vy se tedy domníváte, inspektore, že vrah potom uchopil tělo - a překlopil ho přes zábradlí?“
„Ne, to se nedomnívám, pane Styblíku, to je bohužel fakt. To se stalo.“
Pan Servác Styblík se na Benjamina Harrisona dlouze díval. „Ano… Je to fakt… Jistě… Tělo padalo dolů už mrtvé… Tak to je fakt.“ Opakoval si to, až dokud jsem nezvedl ruku jako ve škole.
„Copak je, Lorenci?“ pousmál se Styblík znovu.
„Chci jenom říct… Pánové! Ten vrah až moc dobře věděl, že je vrchol rozhledny pozorován.“
„Děkujeme vám, Lorenci,“ pokývl Styblík vážně hlavou. „Harrisone, a vy mi teď řekněte, CO JE&STĚ vypověděl ten pozorný pan Edgar Smith.“
„Co? Už nic.“
„Ale jděte. &Sel potom přece těch dvě stě metrů k rozhledně, ne?“
„Jenže cestou prý nikoho nepotkal… A nešel, on běžel. Horlivě se hnal a nespustil konstrukci z očí, ani na okamžik ne.“
„Pánové, a co otisky prstů?“ vmísil jsem se znovu co nejinteligentněji do debaty.
„Otisky na dýce? Veškeré žádné,“ konstatoval Harrison.
„Tedy vrah nejenom neviditelný, ale i nehmatatelný?“
„Ano.“
„Vraťme se ale ke Stevensonovým sousedům,“ navrhl můj přítel. „Co ti vám řekli?“
Harrison tentokrát tasil zápisník: „Především nejsou jenom dva, ale čtyři. Oscar Wilson, Larry Gardener, Elizabeth Gardenerová, tedy jeho žena, a doktor Ronald Richardson.“
„Prověřovali jste u všech, jaké mají alibi?“
„Spisovatel Wilson psal sám doma. Aspoň to tvrdí.“
„Tedy alibi veškeré žádné,“ zasmál jsem se trochu popuzeně.
„Co Gardener?“
„Taky prý viděl Stevensonu smrt…“
Pokračování v pátek 8.10. ...
Copyright © 2001 -
2024 www.webmagazin.cz Všechna práva vyhrazena - All rights reserved.
Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu redakce Webmagazin.cz zakázáno.
Redakce nezodpovídá za obsah příspěvků.