Četli jste první díl? Pokud ne, můžete zde:

http://www.webmagazin.cz/index.php?stype=all&id=10637

Vražda na rozhledně (2)

„Cože? Tak to už je třetí.“ V tu chvíli Styblík svraštil čelo. Zdálo se mu snad, že to zcela mění situaci? „On se tedy Gardener zrovna také díval na věž?“
„Přesně tak.“
„A odkudpak? Odněkud ze skleníku?“
„Ne, údajně z okna svého domu. Ten stojí skoro v jedné rovině se Stevensonovým.“
„Nu, a lišila se jeho výpověď od výpovědí pana Smithe a tady pana Gordona?“
„Ne. Taky viděl, co oni dva. Tedy tohle: Stevenson skutečně rozpřáhl ruce a zhroutil se. Nejprve dozadu, to jak byl bodnut pod levou lopatku, a pak dopředu, to jak vrah tělo svrhl do propasti.“
„Třetí svědek. Hm. A co udělal pan Gardener? Běžel také ihned na místo vraždy?“
„Ano. Prý už vyběhl ven… Ale vida po stezce utíkajícího Smithe, klidně se zase vrátil domů. K televizi.“
„Takže on viděl na stezce Smithe? Dotvrdil, že Smith utíkal po stezce?“
„Ano.“
„Viděl ho opravdu utíkat?“
„Viděl. Smith se prý hnal k rozhledně se zoufalým výrazem ve tváři.“
„Proboha, pánové,“ skočil jsem jim do řeči. „To ale Gardener projevil bohapustou lhostejnost.“
„A viděl utíkající pan Smith pana Gardenera, jak vybíhá z vilky?“ zeptal se Styblík.
„Právě že neviděl. Vůbec si ho prý nevšiml. Celou dobu upíral oči jenom ke konstrukci věže, až jako magnetizován.“
„Tomu docela věřím,“ broukl Styblík, což byla výjimka z pravidla, protože jinak si vždycky a zásadně nechával pro sebe, čemu věří a čemu ne.
Inspektor Harrison mezitím zaklapl zápisník: „Gardener je sice ženatý, ale jeho paní právě sekala louku.“
„Sekala louku?“
„Vzdálenou.“
„Nic tedy manželovi nemůže potvrdit,“ pousmál se Styblík.
„Na to byla moc pracovitá,“ podařil se mi konečně aspoň žert. Ale nikdo se ani neusmál. Zase jsem proto sklesl.
„A kde je ta vzdálená louka?“ zeptal se Servác Styblík.
„U vikářova domu. Tedy na odvrácené straně Buchanu.“
„Co k tomu všemu vypověděl vikář?“
„S tím jsme skutečně mluvili a vypověděl, že u něj byla paní Gardenerová na krátké návštěvě.“
„Takže ona má také alibi!“ rozhlížel jsem se vzrušeně…, ale ignorovali mne.
„Nemluvil jste ještě o nějakém místním lékaři, Harrisone?“ zeptal se Styblík, který vždycky postupoval systematicky.
„Ano. Doktor Richardson. Tak ten prý byl na procházce. Je to důvěryhodný gentleman a zuřivý botanik. V čase vraždy prý se brouzdal až po hodně vzdálených lesních paloucích a ukazoval nám později ještě nepovadlou květinku jménem světlínek, která prý roste jedině na jednom místě.“
„Už jste to ověřovali?“
„Dosud ne.“
„Světlínek ostroočko?“ zeptal se Servác Styblík.
„Ano. Vy snad tuhle kytinku taky znáte?“
Přikývl. „Znal jsem jednu dívku a měla o ni zájem.“
„Ihned se zkrátka tou květinkou obhajoval,“ pokračoval Harrison, „což je ale právě zatroleně podezřelé, nemyslíte si? Typická ukázka dopředu připraveného alibi. Mimochodem, ten chlap je sice doktor, ale má plnou knihovnu detektivek.“
„Aha,“ zabručel Servác Styblík. „A co si o tom všem vůbec myslíte vůbec vy, Lorenci?“
„Že má plnou knihovnu? Tak tím se to tedy vysvětluje, ne?“
Styblík zadumaně přikývl, ale vzápětí i jiskrně zamrkal. „Ano. Tak tím se to vysvětluje. A Richardson žije taky sám?“
„Ne. A mají desetiletého syna.“
„A kde byla lékařova rodina v době vraždy?“
„Za domem u skalky. Neviděli nic. Tak co, Serváci Styblíku? Uznáváte, že je to záhada záhad?“
Odpovědi se nedočkal.
Můj přítel se ponořil do hlubokého mlčení.
Našim návštěvníkům nezbylo než odejít.

2.
Chvíli jsem čekal a pak jsem se odvrátil od okna: „Serváci. Co budeme dělat?“
„Vám se to zdá taky tak nepochopitelné, Lorenci?“
Mlčky jsem přikývl.
Ušklíbl se. „A co třeba případ Bathurst, he? Anebo causa neviditelného revolveru?“
„Nu, a co je s nimi?“
„Také to bylo chviličku nepochopitelné. Víte vy co? My okamžitě odjíždíme do Buchanu.“
„Okamžitě?“
„Je 11.05. V 11.55 odjíždí vlak na Southampton.“
Automobily Styblík nikdy nepoužíval.
Už na ulici jsem se k němu znovu pootočil a prohodil jsem: „Jestli ta rozhledna opravdu vypadá tak, jak nám ji popisovali, tak už ničemu nerozumím.“
„Já jsem zatím také trochu na rozpacích, Lorenci,“ přitakal detektiv pokorně a koupil od kluka Timesy i Tvar.
„Je to opravdu jako dokonalý zločin, Serváci. Nemyslíte?“ Rozesmál se znovu. Prodírali jsme se hustým zástupem k pokladně. „To těžko, Lorenci, ale původce toho všeho bude zajisté chladnokrevný, ke všemu odhodlaný muž, o tom vůbec nepochybuju, a pokud se v Buchanu dozvíme příliš, pokusí se nás odstranit.“ A s těmi slovy mi podal nabitý revolver.

3.
Buchan tvoří šedesát šest domů a domků, není tedy zase tak malý. Jsou však ty usedlosti rozprostřeny na velkém území a obou stranách trati. Žádnou rozhlednu jsem dlouho nezpozoroval, až najednou Styblík ukázal přímo před sebe: „Podívejte.“
Zaclonil jsem oči a rozeznal jakousi… strukturu. Vyčnívala nad vzdálenými houštinami, až za posledními domy, a v poledním slunci se špička blyštěla. Zamířili jsem k ní. Bylo nutno projít po mazlavé cestě a brzy se nám otevřel zřetelnější výhled. Mimoděk jsem se zastavil. Ta konstrukce z traverz působila opravdu divně. Už tím, jak skrz ni bylo na všech místech vidět. Jako skrze mřížku, vzpomněl jsem. Rozeznat šlo i zábradlí točitého schodiště, vlastně zábradlíčko jako nic. Ale celá věž byla ničím. Pírkem na pozadí vybuchující prázdnoty i rozsáhlosti celého světa… O tom jsem aspoň uvažoval.
Vyčnívalo to „pírko“ zatroleně ostře - ze zelených korun. A jako by se nám smálo. Okna místnosti nahoře nebyla zasklena. Spíš než oči to byla rozesmátá ústa oné rozhledny, a tak široká, že lesknoucí se špička jako by trčela v prostoru.
„Tamhle bude Stevensonův dům, předpokládám,“ ukázal můj přítel doleva. Na vyvýšenině se tyčila patrová budova s červenou střechou a žlutým zábradlím terasy. „Pojďte!“ vytrhl mě Styblík z civění. Vykročili jsme a vstoupili do pochmurného stínu prastarých stromů. Rozhledna nám zmizela za jejich korunami, ale už po pěti minutách ostré chůze jsme prošli povlovnou zákrutou cesty a uviděli znovu její chladnou patu. Ale ne dveře.
Teprve když jsme obešli celou základnu, byly tu, a já si současně všiml stezičky. Nepochybně vedla na Stevensonovu zahradu. Po ní přiběhl zděšený Smith. Teď nás ale zajímala věž. Styblík dole vzal za kliku. Dveře se otevřely. „Počkejte.“
Obrátil se ke mně: „Ano?“
Ukazoval jsem na zborcené ústí vyschlé studny. Na dně už nebyla ani kapka vody, jen jakýsi černý popel. Obešli jsme tu mnoho metrů širokou prohlubeň u paty věže a obkroužili jsme následkem toho věž ještě jednou. Zase nic podezřelého. Konečně jsme tedy vstoupili DOVNITŘ.
Popíši vám to podrobněji. Byla tu nejprve krátká chodbička. A ještě jedny dvířka po straně, což byl vstup do jakési komůrky, a také dveře vpředu - a hned za nimi už pata ocelového schodiště. Styblík na nic nečekal. Lezl vzhůru.
Asi vteřinu jsem váhal, než jsem ho následoval… A vidíte, nic se nedělo. Hahou! Jaképak vibrace! Nic podobného se neodehrálo, zatímco jsme svorně kroužili vzhůru, ale jak jsme se dostávali výš a výš, obzor až dosud tvořený korunami nesčetných stromů se začínal rozšiřovat. Jak krásné… Ale nerozhlížel jsem se vůbec a musím přiznat, že jsem věnoval pozornost hlavně pevnosti zábradlí. Nebo vlastně vratkosti. Ale pojednou jsem – nedávaje už na nic jiného pozor – zezadu vrazil do Styblíka, který se náhle zastavil.
Byli jsme v tu chvíli asi v polovině výšky.
„Co je?“
„Vidíte, Lorenci? Lorenci, vidíte to?“
„A co?“
Ukazoval mi Stevensonův dům. Dívali jsme se na něj a bylo to opravdu tak dvě stě metrů. Měl terasu, ale co bylo podstatnější: viděli jsme taky celou cestičku vedoucí od vily až skoro pod naše podrážky a nikde nebyla zakryta jedinou korunou stromu. To tedy znamenalo, že jako je ona vidět odsud, bude i rozhledna „jako na dlani“ z ní. Ze stezky. Vůbec bych si tuto důležitou věc neuvědomil, kdyby mne na to Styblík neupozornil.
„Lorenci, a chápete, doufám, co to ve svém důsledku znamená? Dejme tomu, že by Arthur Gordon lhal. Dejme tomu, že ve skutečnosti VIDĚL sestupujícího vraha. Ale pokud je to pravda, lhal i Smith.“
„Protože by vraha taky musel vidět sestupovat?“
„Nešlo to jinak. Rozumíte? Žádné stromy. Vůbec žádné jejich koruny. Jen nízké keře.“
To už jsme stáli pod vrcholkem. Tak tady se stala vražda. Místnost, ale docela banální. Díval jsem se dolů - a zatočila se mi hlava. Styblík se zatím procházel. A co vítr? Bez ustání profukoval okny. Okolo nás, okolo nás… Můj přítel se nyní také vyklonil, až jsem o něj dostal strach a dokonce ho zachytil za ruku: „Co děláte?“ Pomalu se ke mně otočil, ale už se znovu díval dolů. Očarovaně. „Ano, ano, pojďme.“ A jako by až teď překonal nutkání skočit, přistoupil k poklopu v podlaze. „Viděli už jsme dost, Lorenci, viďte?“
V tom okamžiku jsem se strašně lekl.
Až jsem poskočil. Pod poklopem na schodech totiž někdo stál.
Vrah?

Závěrečný díl vyjde v pátek 15.10.