Jednoho srpnového dne jsem se okolo čtvrté odpoledne vracel z práce a jako to dělám často, zamířil jsem k bytu 159A na Oxford Street. Tam bydlí v podnájmu veledetektiv Servác Styblík.

Jako obvykle jsem vystoupil po třech kamenných schodech a pak stiskl tlačítko elektrického zvonku. Tři krátká zazvonění, to bylo smluvené znamení, na které se dveře otevřely.

Stál jsem v hale, ale nevítala mne žádná paní Hudsonová, ani se nejmenuji doktor Watson. Vyběhl jsem po schodech do prvního a současně nejvyššího patra domu, otevřel ještě jedny dveře a vešel do šeré pracovny, jejíž ovzduší bylo naplněno hustým dýmem z doutníků. Častokrát jsem už uvažoval, zda můj přítel nekouří jen proto, aby se ještě více podobal svému literárnímu vzoru z pera sira Arthura Conana Doyla. Údajný byt tohoto fiktivního génia je ostatně k navštívení na nedaleké Baker Street, i když ne v čísle 221B.

Ve své ješitnosti byl můj přítel tohoto napodobování Sherlocka Holmese jistě schopen. Přivítal mě jeho charakteristický křaplavý hlas a já uviděl „svého“ detektiva na jeho obvyklém místě – v pohodlném ušáku nedaleko okna. Stěny Styblíkovy pracovny jsou obloženy knihovnami a kartotékami, do kterých občas inkognito přicházejí nakouknout i mužové od policie. Jsou tu přísně vědecká pojednání, ale i laciné detektivky, jakou právě držíte v ruce. Skví se tu obrovská sbírka známek, ale i sbírka dalekohledů a zvětšovacích skel. Ve skříních je k nalezení i množství nenahlášených zbraní a bedna chemikálií. V jediné vždy intenzivně věřím, že zde můj přítel nepřechovává i výbušniny!
Toho srpnového odpoledne roku 2006 odhodil do popelníku zbytek drahého doutníku, vyzval mne, abych si sedl do křesla proti němu (sám seděl k oknu zády, takže měl tvář ve stínu) a řekl: „Lorenci, doufám, že jste ještě nezapomněl, ke komu jsme dneska pozváni.“

Opravdu jsem na to zapomněl. Jak je mým zvykem. A teprve teď se mi vybavil ten fakt, že jistý Edward Larsen poslal mému příteli dopis, který přišel právě předevčírem, a v tom dopise žádal, aby ho Styblík navštívil právě v mé společnosti. Nebyl jsem nijak polichocen, protože…
„Ach, už si vzpomínám, ke komu jsme pozváni. K tomu šílenému vynálezci, který se snaží o létající kolo. Jako se snažil u nás doma Jaroslav Foglar, tedy Jan Tleskač, tedy…“

„O to se ale snažili už jiní,“ přistoupil Servác Styblík ke kartotéce. „Podívejte.“ Podával mi kartičku. Četl jsem: Tleskačovo kolo bylo navrženo už roku 1900 nemravným mágem! S matematikem Walkerem z Trinity College známým jako Bumerang Walker sestrojil mág Crowley (1875-1947) ve svém sídle Boleskine i řadu bumerangů, ale oba muži zašli dál a navrhli úžasnou rampu podobnou lyžařskému můstku. Aleister po ní chtěl sjet na kole opatřeném křídly, aby zjistil, zda dokáže plachtit, a dole – v jezeře Loch Ness – na něj měl čekat člun. Do what thou wilt shall be the whole of the law, čiň, co chceš, a to je celý zákon, razil i v tomhle případě jako své heslo…
Styblík si mne pozorně prohlížel. „Ony se u Larsena projevují známky choromyslnosti?“ zeptal se živě. „To jsem si nikdy nevšiml, Lorenci.“

Mávl jsem rukou a zasunul kartičku o létajícím kolu na místo.
„Pana Larsena si totiž velice vážím,“ pokračoval Styblík a pohrával si s knihou. „Už od té doby, co jsem ho poznal díky případu zardoušeného navigátora.“
Známému jako „Mrtvola na Temži“, dodal jsem skoro. Ano, i tato záležitost se nacházela kdesi uvnitř obrovské kartotéky, která by si ale zasloužila i nitro počítače…
„Kolik je hodin?“ zeptal se můj přítel. „&Sestnáct třicet.“ „V tom případě je nejvyšší čas vydat se na cestu,“ doložil jaksi starosvětsky – a současně už hbitě vyskočil z křesla. U dveří sebral klobouk, jaké se nosily snad už za Holmesových časů. „Mimochodem, máte revolver?“

„Samozřejmě.“
Přikývl. „A já také.“ Můj přítel s oblibou podotýkal, že jenom v Londýně žije nyní okolo pěti set lidí, od kterých může očekávat smrt, ale domnívám se, že přeháněl, protože podle mého názoru jich nemohlo být více než čtyřicet. Navíc žádný „nový Moriarty“, protože proti tomu by žádná opatrnost a tím spíše ne ubohoučký revolver v kapse, nepomohli.
Vyšli jsme na rušnou Oxford Street a asi za dvacet minut jsme se živi-zdrávi dostali k domu ctihodného vynálezce a někdejšího poslance Edwarda Larsena. Věděl jsem, že bydlí až v tom nejvyšším, tedy čtvrtém patře téhle staré budovy uprostřed méně rušné uličky, kterou zde nesmím jmenovat, ale o které musím prozradit, že je z jedné strany lemována jistým parkem.

Nebyl tu výtah, začali jsme tedy vystupovat po schodišti a ve čtvrtém poschodí se rozhlédli. Ocitli jsme se na začátku dlouhé chodby bez oken osvětlené pouze slabým elektrickým světlem. Přímo před námi byli dveře, pak chodba pokračovala a na konci, ve stěně proti dalšímu schodišti, byly další dveře. Na vzdáleném konci chodby bylo přece jenom okno. Hned vedle nás začínaly schody na půdu. Hned za jejich úpatím byl výklenek a v něm ještě jedno okno, ale zabedněné. Servác Styblík zazvonil u nejbližších dveří a za chvíli se objevil inteligentně vyhlížející mladík.
„Pánové si přejí?“
„Jdeme k panu Edwardu Larsenovi. Je doma?“ zeptal se Styblík.
„Ano, ano, můj otec je doma… Ale koho mám ohlásit?“
Byl to až příliš pokorný muž, jak se mi zdálo.
„Řekněte, že je tu soukromý poradce SS . se svým přítelem.“ A Styblík, snad bezděky, vyfoukl mladíkovi do tváře dým. V mžiku se objevil náš starý známý Larsen, ale vypadal toho dne věru špatně. Příšerně zarostlý, dvě poťouchlé oči se divně leskly. Ale vítal nás velice vřele. Zavedl do obývacího pokoje a jeho syn se k nám zpočátku připojil, ale stále se díval na mobilní telefon a nakonec se omluvil, že musí kamsi odejít. V bytě jsme zůstali tři, tedy když nepočítám láhev bílého na stole. Měli jsme brzy výbornou náladu. „A co kolo?“ smál se takřka můj přítel. „Měl už jste nějaký výsledek?“
„Bohužel…“ Larsen to zamluvil. A prudce vyskočil. Udeřil se do čela. „Pánové!“ zvolal rozjařeně. „Málem bych zapomněl na to hlavní.“
„A to?“
Larsen se zase posadil… a jako obvykle překvapil: „Pane Styblíku, jaký je váš názor na Tibeťany?“
„Že je to bezpochyby neobvykle zajímavý a tajemný národ.“
„Mohu vám tedy umožnit setkání s jedním příslušníkem toho zajímavého národa.“
„Díky čemu?“
„V tomto starém domě, snad starším než Tibet sám, žije v patře přímo pode mnou pravý Tibeťan a známe se spolu dost dobře. Mimochodem, anglicky hovoří skoro perfektně a...“
Jeho slova uťalo zadrnčení zvonku. Larsen šel otevřít a my zahlédli prošedivělého muže a zaslechli tlumený hlas: „Taková smůla! Nemám doma najednou ani zápalky. Mohl byste mi…“
Larsen toho otrapu očividně znal a nebyl naprosto vyveden z konceptu. Bez obav dokonce vyšel na chodbu – a my za ním. Zápalkami obdarovaný už se ale vzdaloval a zanedlouho za ním zapadly dveře. Na chodbě prastarého domu se opět rozhostilo ticho.
„Tak už ani ty sirky nemá, mizera stará,“ ulevil si Edward Larsen polohlasně.
„Nepůjdeme radši k Tibeťanovi?“
Larsen sebou trhl. „No…“ Zíral divně na Styblíka. „Víte co? Počkejte tady. Seběhnu k němu napřed radši sám, zjistím, co dělá.“ Usmál se, ale divně. „To víte, u Tibeťanů člověk nikdy neví.“ Vzápětí sbíhal se schodů. Čekali jsme. Uplynuly tři minuty.
„Pojďme dolů,“ navrhl najednou Styblík. Připadalo mi, že to řekl úplně instinktivně. Potom spustil nohu na první schod, ale to už zněl klapot bot a přerývaný dech. Ale nebyly to kroky ani dech Larsenův. Na schodišti se objevila neobyčejně hezká žena.

2.
Současně jsem si uvědomil, že to nejsou jenom její kroky. Ještě někdo za tou dámou vystupoval. Ona nás spatřila a trhla sebou, ale vzápětí ještě zdvojnásobila rychlost. V mžiku stála před námi, ale minula nás a běžela chodbou. „Já to vím, že ho zabije,“ volala. Můj přítel ji po celou dobu trochu zaraženě pozoroval.
Žena už byla na konci chodby, když se nějak divně zapotácela a zachytila kličky okna. Stála ve výklenku a zhluboka oddychovala. Ale ne. Ona otevřela to okno a nadechovala se zhluboka čerstvého vzduchu. A v tu chvíli stanul na vrcholu schodiště její pronásledovatel.

Žena se zrovna pootočila od okna. Spatřila toho muže. Skočila ke dveřím nejbližšího bytu. Byly otevřené. „Třesk!“
Výstřel! proletěla mi tupě hlavou jediná nosná myšlenka, tak jako náboj, když se zavrtává do pilin.
Výstřel zazněl z bytu, do kterého už-už vstupovala. Následoval výkřik. Půvabná žena bezvládně klesla na chodbu. A jediná další věc, kterou jsem si dokázal uvědomit? Jde o byt muže se sirkami! Strnul jsem zděšením.
Také její pronásledovatel jenom oněměle zíral. První se vzpamatoval Styblík. Vyrazil, ale vůbec si nevšímal té ženy, přeskočil její bezvládné tělo a stanul v oněch dveřích.
A další dusot na schodech! Pohlédl jsem přes zábradlí. Larsen. Vracel se, běžel k nám nahoru, stanul přede mnou a já mu strnule okázal na konec chodby. To už mi Styblík zmizel z očí.

„Co se tu stalo?“ zvolal Edward Larsen a konečně se probudil i pronásledovatel oné ženy. „Snad není slečna Bathurstová mrtvá?“ vykřikl. Všichni tři jsme proletěly tou chodbou jako další tři střely. Larsen, ten byl nejrychlejší, už se skláněl k ležící. Chtěli jsme ho obejít a vpadnout do sirkářova bytu, ale na prahu stál můj přítel se založenýma rukama. „Nebojte se, žádný strach. Ona není mrtvá.“ Odmlčel se. „Taky mě to nejprve napadlo, ale ne. Nebyla zasažena žádnou kulkou.“
„Ano, ve skutečnosti omdlela,“ konstatoval napřimující se Edward Larsen.
„Měla důvod.“
„Jaký?“ Všichni tři jsme na Styblíka zírali.
„Uviděla ho umírat!“

3.
S těmi slovy Styblík ustoupil do bytu a my se zhrozili. Na zemi uprostřed pokoje ležela v kalužině rudé krve mrtvola. Přistoupil jsem blíž. Hlava muže se sirkami byla prostřelena, ale jinak kupodivu v pořádku. Otvor po kulce zel pod uchem. Vedle stálo křeslo, zdálo se, že právě odsud se nebožtík zhroutil.

„Ona to tušila,“ zamumlal pronásledovatel paní Bathurstové. „Ale přišla pozdě. Všichni jsme tu pozdě, někdo ho zabil.“ Těkal jako v hrozném strachu očima po místnosti a já si teprve nyní uvědomil, že tu jsou jediné dveře. Byt byl tvořen jediným pokojem. Znovu jsem se podíval na mrtvolu. „Kdo je to?“ zeptal jsem se Edwarda Larsena.
„William Bathurst.“
„A ta žena?“
„Bude pravděpodobně jeho neteř.“
„Znáte ji?“ zeptal se ho Styblík.
„Občas jsem ji vídal. Navštěvovala ho.“ Larsenův hlas byl dokonale klidný, jako by se vlastně vůbec nic nestalo, ale já se na prošedivělého mrtvého díval s hrůzou. Ještě před několika minutami jsem ho přece viděl živého a Larsen mu věnoval zápalky… a teď… Najednou si takřka před našima očima zemře! Ano, zemře, ale jak by mohl být zavražděn? Pronásledovatel paní Bathurstové vyslovil očividně nesmysl. Pokoj byl kromě nás prázdný, okno zavřené… Sebevražda, samozřejmě. „A kdo jste vy?“ zeptal jsem se „pronásledovatele“.

„To je Mason, domovník,“ mávl rukou Edward Larsen. „Masone, ona se neprobírá. Pomůžete mi?“ Odnesli paní Bathurstvou do poslancova bytu.
Sotva ti dva zmizeli, dotkl se Styblík mého rukávu. Vzal mne za ruku a dovedl mne k bližšímu ze dvou oken. „Otevřel byste, Lorenci?“
Udělal jsem to, zatímco můj přítel prozkoumal okno číslo dvě. Vyhlédli jsme do uličky. Styblík se zase odvrátil a podpíral si bradu hřbetem ruky v typickém postojí číslo jedna. Nepřemýšlel, on už věděl. Co? „Našel byste zbraň, Lorenci?“
Ne, asi mi to ve vašich očích nepřidá na úctě, ale já si to skutečně uvědomil až nyní. Nebožtíkovy dlaně byly prázdné… a nikde poblíž neležel žádný revolver. A ať jsme prohledávali pokoj jak chtěli, nenašli jsme nic.

3.
„Vidíte?“
Uvědomil jsem si, že mne přítel pozoruje vítězně.
„Ale to je nepochopitelné!“
„Proč myslíte?“ Ta otázka byla pro změnu poťouchlá.
„Protože když jsem vešel, tak to bylo ještě ve vzduchu…“
„Co?“
„Vy jste to necítil?“
Přikývl. „Ale revolver se přece nemohl jen tak vypařit.“
„Na chvíli jsem myslel…“
„Á, vy jste myslel, Lorenci.“ Styblík na mne shlížel přísně, ale i pobaveně.
„… že se střelil a pak ještě dokázal revolver odhodit někam do rohu. Nebo tamhle za skříň.“
„Ale tam není.“
„Mohl se střelit u okna, vyhodit zbraň do uličky – a ještě zabouchnout.“
„Ale dole nic neleží. Navíc…“ Ano, bylo jasné, že na podobně krkolomný akt se tady nedostávalo času. A navíc tady pochopitelně zůstávala otázka, proč by zoufalý sebevrah tímto způsobem žertoval.
„Pojďme se ještě pořádně podívat po koberec, Styblíku.“
„Nevidíte, že je přibitý k podlaze, Lorenci?“ Vytáhl doutník a rychle si zapaloval.
Díval jsem se na jeho klid opět s hrůzou: „Je to opravdu nepochopitelné!“
„Omyl?“
„C-co?“
„Lorenci, znáte mne. Nemůže to být nepochopitelné. Je to jenom neobvyklé.“
Kouřil a chvíli jsme mlčeli.
„Pojďme za paní Bathurstovou,“ řekl konečně. „Ale dovedu si už předem představit, co ta nám poví. A to mě trápí. A pak ještě něco. Snad poprvé v životě jsem zklamal v rozhodujícím okamžiku…“
„Ale nemohl jste…“
„Pst!“
„Co?“
„Stojíme před absolutní záhadou.“
Oklepal popel na koberec. Pokračoval: „Uvažujte jako já, Lorenci. Co se vlastně stalo?“
Zamyslel jsem se: „Podle všeho nechal dveře potevřené. Takže ji čekal, ale sotva vstoupila, zastřelil se.“
Servác Styblík se na mne upřeně díval. „Neviditelným revolverem?“ Prudce otevřel a domovník Mason tak tak stačil uskočit. Nyní tu stál a velmi zrozpačitěl.
„Ta co? Už se probrala?“ uhodil na něj Styblík.
„Právě pro vás jdu, pane. A chtěl jsem se zeptat, jestli už nemám zavolat policii.“
„Larsen ji nezavolal? Ne?“ vykřikl můj přítel. „Tak ať počkají. Nejdřív já.“ A vyšli jsme na chodbu, ale přede dveřmi Larsenova bytu se Styblík znovu zarazil. „Pane Masone, jen pár otázek.“ A když si všiml jeho vykulenosti, rychle dodal: „Nemusíte ovšem odpovídat bez přítomnosti svého advokáta.“ Znělo to silně ironicky.

„Co chcete vědět?“
Styblík si podepřel bradu: „Proč jste honil slečnu Bathurstovou?“
„Protože u mne zazvonila a volala: Poběžte za mnou!“
„Zdůvodnila to?“
„Bojím se o strýčka! Ano, tak to řekla.“
„Nic víc?“
„Ale ano. Strýc jí posledně povídal o svém pronásledovateli. O někom, kdo ho prý chce zabít, a to právě dnes.“
Styblík sám sebe zlehka udeřil do brady pěstí. Spustil paži. Hledal doutník: „Pane Masone, a potkali jste někoho na schodech?“
„Ne.“
Styblík našel doutník. „Neříkejte. Co třeba ve třetím patře?“
„Nikoho jsem nepotkal, já… Já nevím, jak slečna Bathurstová, utíkala moc rychle.“
„Co takhle pana Larsena.“
„Ani toho jsem nepotkal.“
„Ani ve třetím patře ne?“
„Na chodbě ani na schodišti nebyl vůbec nikdo. Leda neviditelný.“ Ušklíbl se.
„Ve které chvíli jste slyšel výstřel?“
„Už jsem byl přece s vámi.“
„Ach, máte pravdu, promiňte. Omlouvám se.“ Styblík se uhodil do hlavy. „Úplně mi to vypadlo, nezlobte se na mne, pane Masone. A je slečna Bathurstová opravdu neteří mrtvého?“
„Ano. Znám Lizzii Bathurstovou, a tak vím, že je skutečně neteří, nebo tedy byla, mého nájemníka Williama Bathursta. A myslím, že je jeho nejbližší příbuzná.“
„Jak často ho navštěvovala?“
„Nejvýš jednou týdně.“
„Kdy tady byla naposled?“
„Před pěti dny, myslím. Ale dnes už tu vlastně byla jednou,“ uvědomil si.
„Cože? Jak to?“
„Ano, ano, byla tu už jednou.“
„Kdy?“
„Asi před hodinou.“
„A pak jste ji viděl zase odcházet?“
Domovník Mason zavrtěl hlavou. „Ale musela mezitím odejít, to je snad očividné.“
„Máte pravdu… Ano… To je opravdu očividné. A potom jste ji viděl, až když se vrátila?“
„Nevšiml bych si jí, ale jak říkám, zvonila, byla jako poplašená. Vychrlila tu historku, utíkala přede mnou…“
„Je to opravdu hezká žena.“
„Nevšiml jsem si.“
„A zřejmě ani nevíte, kde bydlí.“
„Na to se zeptejte jí, ale bude to někde poblíž.“
„Proč si to myslíte?“
„Já… Vlastně nevím.“ Zrudl.
„Well,“ odtušil můj přítel suše a teprve nyní vzal za kliku Larsenova bytu. „Vidíte, to je ta rutina. Málem bych se ukvapil. Moc vám děkuju.“ Dotkl se domovníkovi paže. „Ale! Kde jste se ušpinil?“
„Otřel jsem se v běhu o stěnu, tam dole.“
„Ach tak.“
Vrátili jsme se do Larsenova bytu. Lizzie seděla v křesle, oči už doširoka otevřené. V ruce držela sklínku a když nás uviděla ve dveřích, její rty se pohnuly: „Vražda… Vražda…“ opakovala. „Zabili strýčka.“
„Proč si to myslíte?“ Styblík byl jako blesk a najednou u ní klečel a zároveň jí i doléval. „Vy jste tu už dneska byla jednou?“
„Ne. Tedy ano,“ přejela si rukou hebké čelo, mohlo jí být něco okolo pětadvaceti.
„Jakpak dlouho?“
„Nevím.“
„Přece to odhadnete, ne?“
„Dvacet minut?“
„Takže jste byla u strýčka dvacet minut, pak jste odešla, ale vrátila jste se a když vás znova uviděl, tak ho někdo neviditelný zastřelil neviditelnou zbraní? Co se díváte? To tvrdíte, milá slečno.“
„Máte pravdu, je to divné. Když jsem odešla, tak se mi ale teprve na ulici rozleželo, co mi vlastně povídal, a dostala jsem najednou hrozný strach.“

(Dokončení příště)