1. Létající talíř

31. října 2010 zjistila jedna velká hvězdárna v EU, že se po nebi pohybuje obrovský předmět. 1. listopadu se přiblížil k zeměkouli na pouhých dvacet kilometrů. Tou dobou, a můžete nám to věřit, vystartovalo z ruského Ruzyňského letiště v Praze čirou náhodou stařičké letadlo B52. Brzy nato se velkou rychlostí blížilo ke zmíněnému UFO a na mou duši, byl to létající talíř.

Stařičké letadlo ho začalo obkružovat asi ve vzdálenosti deset kilometrů. „Obvod objektu odhaduji na dvě stě metrů,“ ohlásila monotónně poklidným hlasem pilotka Jorika. „Věc? Celkově působí ocelovým dojmem. Divně světélkuje. Zvolna kroužím, umenšuji okruh…“

Co hlásila, dělala. Snížila tak postupně vzdálenost na pět a pak už jenom čtyři a tři kilometry. Vtom... Za hranicí tří tisíc metrů se letadlo začalo třást.
„Teď mám pocit, jako by na mne něco útočilo,“ ohlásila vcelku nevzrušeně zkušená pilotka. Po chvíli pokračovala: „Věřila bych skoro, že v tom jsou lidé. Proboha! A mají nějaké neviditelné paprsky, nebo co!“

Tak znělo poslední hlášení. Je dodnes zachované. Pak... Dobře vyzbrojená bé dvaapadesátka vypálila salvu, což dole na Zemi později kvalifikovali jako nutný akt obrany, ale střela ve vzdálenosti necelého tisíce metrů od povrchu UFO žlutě vzplanula a shořela tak prudce, jako by se na místě vypařila.
Mezitím se letadlo dostalo do bezprostřední blízkosti talíře a kruh se stále zužoval. Bé dvaapadesátky vždycky svedly konat divy pravého udatenství, i když mi nevěříte, a taky palubní kamera jen-jen bzučela. Vtom UFO pohaslo. Potemnělo. Chystá se k něčemu?

Jorika se přiblížila na půlkilometrovou vzdálenost. Na tři sta, jedno sto metrů. Fí! Dvaapadesátka svištěla okolo létajícího talíře v neuvěřitelné blízkosti padesát metrů. „Já to dokážu!“ byla si jista.
Co vlastně? Už se to nikdy nedovíme. Vprostřed příliš ostré otočky zřejmě zkušená pilotka nezvládla řízení a došlo ke střetu letadla s UFem. Joričin stroj se v prvním mžiku proměnil v trosky. Ona se ale katapultovala a otevřel se nad ní padák. Nato došlo ke srážce a Jorika to neviděla, ale část stěny talíře se otočila dovnitř a pilotka... se ocitla v nitru UFO.

2. Vevnitř

Ještě chvíli se křečovitě přidržovala podivných přísavek jinak hladké zdi, které jí ve skutečnosti zachránily život, a její oči těkaly po neznámo odkud osvětlené prostoře.
V pozadí pokoje po chvíli rozeznala prapodivnou směsici výrůstků. Samé páky, páčky a knoflíky, vypínače, volantky a podivná soustrojí všeho druhu a instalováno zcela jiným stylem nežli na Zemi a docela bez jakýchkoli viditelných pánů. Z tohohle by Biggles zkoprněl, pomyslila si Jorika poměrně chladnokrevně.

Tu se do kabiny protější otočnou stěnou bezhlučně vevalil asi dvoumetrový robot, neboť nic jiného než robot to nemohlo být. Hlava jako kostka cukru, ale veliká, a nad jediným okem se rozvírala a zavírala nějaká mastná díra. Ústa? Postřehla i dvě nosní dírky, které vyfukovaly a zase vdechovaly, podobně jako u velryby nebo... Až nepříjemně to připomínalo lidské nozdry. Tělo robota či tvora bylo jen bělavým kvádrem. Zdálo se vyrobeno z místy modravého kovu a v pase měla potvora jen patnáct centimetrů. Místo nohou pak dvě kola. Nebo spíš koule. Byly trochu odsazené do stran a stvoření tudíž vypadalo tak trochu, jako kdyby šmajdal Chaplin. Po bocích se hemžilo to nejohavnější: sotva centimetr tlusté bičíky, patrně místo rukou. Hnusná chapadélka jako by rostlinného původu, ale nejméně desetimetrové délky, na koncích opatřená zvláštními kleštičkami, které silně připomínaly klepeta krabů. Panebože! JAK teprve asi vypadají sami? blesklo Jorice hlavou.

To už příšera stála před ní. Chapadélka se odporně zmítala, asi jako nějaké podvodní chaluhy, a kroutila se dál a dál po stranách neforemného těla, které navíc počalo blikotat. Podobně jako prve celý talíř. Z otvoru nad okem se vydralo zachraptění. Monstrum se hnulo kupředu a jako by se chystalo skočit. NE! Jorika vytáhla revolver a vpálila té stvůře do hlavy dvanáct kulek.

Pravda, měla přestat by mačkat spoušť už po druhé, třetí ráně, protože střely se až nebezpečně odrážely, ale z nějakého důvodu to nedokázala a pálila do toho robota jako hypnotizována jeho... jediným okem, až dokud nebyl zásobník speciální pilotní zbraně úplně prázdný. Poslední z odražených kulí Joriku ale trochu škrábla na ruce.
Příšera vražedný útok vyděšené nekomentovala, ale vzala zkoprnělou do chapadélek. Co potravu? Asi! Stiskla Joriku a zvedala ji výš, ale dbala, aby se zajatkyně nedotkla klíšťkami. Že by snad altruismus? Jorika nevěřila. To spíš... Vzorky je třeba zachovat vcelku!

Monstrum mezitím Jorikou točilo a zkoumalo její dlouhé vlasy. Slyšela cvakání, asi jako by ji rentgenovaly neviditelné fotoaparáty. Jediné netvorovo oko matně blikalo. Hlava jakbysmet, i hranol těla. Tu ten mimozemšťan Joriku upustil a šup, ustoupil ke stěně. Ta se otočila a ona osaměla v - jak se jí zdálo - zcela neprodyšné komoře. Lapač? napadlo ji bezděky… Zmožena, snad i tou mimozemskou formou hypnózy, uvelebila se v náhlém impulsu a docela s poklidem a přímo vprostřed kabiny upadla do spánku podobajícímu se tomu kataleptickému… Zdálo se jí, že není pilotkou, ale servírkou, a celé jí to vypráví přiopilý host.

3. Válka se žlutým paprskem

Ale nebyl to sen. Joriku probudil náraz.
UFO přistálo na zemi. Jorika to instinktivně vycítila a hned přiznejme, že se nemýlila. Obrovský objekt spočíval na čerstvě zoraném poli u Plzně. Netrvalo dlouho a byly tu stíhačky. Tanky. Vojenská auta, obrněné vozy, rakety. Hemžící se vojáci. Taky já, na houbách, ale teď ukryt v houští jako němý a tichý svědek událostí. Ale teď už musím vstát a utíkat! velel rozum, nicméně… Zvědavost zůstávala mocnější. A vojáci?
Postupovali vyzbrojeni granáty, puškami a kulomety. Oni a technika svírali okolo objektu kruh. Riskantní? Snad, ale takoví jsou už lidé. Vše leželo na vážkách. Válka... anebo mír.

Armáda si bohužel počínala malinko amatérsky a bude stačit jediný projev mimozemského nepřátelství a ty zelené mozky rozpoutají plnou palbu, uvědomila si Jorika. Surová, blbá Zem! Co ale s tím zmůžu? Jako by se UFO sneslo ne do mraveniště, ale do sídliště nejtupohlavějších ovádů.
V boku předmětu se vtom protočily… jakési dveře. Po vysunutí schodiště začala sestupovat na zem podivná bytost, kterou lze popsat jen jako robota, který předtím Joriku objal, ale s tím rozdílem, že kovy tu nahrazovala tkáň. Hranatá, a přece živá bytost se dotkla trávy. Tu začala blikat, chraptět a… Byl to mimozemšťan anebo jen další, dokonalejší robot?

Neví se. A neví se ani, komu blikání stačilo k nesmyslnému činu. Nervy zapracovaly a stačil jako tak často jediný, osamělý výstřel. Pak… Vojáci zahájili zběsilou palbu.
Bytost u talíře na chvíli úplně zmizela v dýmu. Ten se rozplynul a já překvapeně zíral na veliký, banální světlomet.
Návštěvník z vesmíru vzpřímeně stál a v náruči ze zchumlaných chapadélek měl to světlo. Jeho jediné oko se zdálo tak prázdné, ale jinak. Bytost nebyla ani v nejmenším raněna a "světlomet“ zazářil. Oslnivě žlutý paprsek se dotkl nejbližšího tanku. Následoval výbuch.
Shodou okolností jsem ležel nedaleko a odporný puch mě skoro omámil. Hnusný byl i zvuk bleskurychle se škvařícího kovu a pach škvařícího se masa. Z tanku zbyla hromádka popele. Nic víc, pak... Netvorova chobotnatá náruč se pootočila a žlutý paprsek vyšel v naprostém tichu. Další tank byl na prach a pak i třetí a čtvrtý... Ozval se svistot a…

Rakety! uvědomil jsem si.
A vzápětí… Vzápětí byl i svědkem nejjneuvěřitelnější pohotovosti. Bytost dokázala všechny přilétávající střely zaměřit… a právě žlutým paprskem. Prásk – prásk – prásk – prásk!

Pukaly, doslova se tavily a ani popel po nich nezůstával.
A žlutý paprsek? Sklopil se… a já v úděsu vtlačil tvář do hlíny.
A pak TO začalo… A neomylně planýrovalo odpalovací rampy. Strašlivý sykot plnil ovzduší a neustával. Všude se valící kotouče dýmu, výšlehy požárů… a to vše vlastně způsoboval jediný člen cizí posádky. Jakou zkázu by asi dokázal rozesít celý UFO? Neodvažoval jsem se představit si to.
Zbylí brali nohy na ramena. Po chvíli nezůstala na větrných polích okolo talíře ani noha. S mou čestnou výjimkou. A Jorika?
Pár střel zasáhlo UFO do boku. Zela tam díra, přímo před mýma očima. Otvorem dívka zrovna vylézala. A pak utíkala… a utíkala.

Jako věčnost pádila přes pole a – náhoda - rovnou k mému křoví.
A já zase celou věčnost očekával další zášleh žlutého paprsku. A chvíli, ve které půvabná sprinterka zuhelnatění.
Nedošlo na to, naštěstí! Oni… Nevím, ale i znuděné dítě občas dá milost poslednímu mravenci. Ne? Nebo se jim pilotka tak líbila?
Vztyčil jsem se. Běžkyně mi vletěla do náruče… a na tiskové konferenci dala později k dobrému i začátek svého dobrodružství. Obdržela řád. A objekt? Stál tam na poli u Úlic až do setmění, čekal uprostřed trosek na další várku útočníků, ale ti nepřicházeli. Přístroje celý ten čas vstřebávaly nepředstavitelné sumy informací, to vím, a talíř zkrátka nelelkoval. Sál fakta, myšlenky, snad i city. Prostupoval konturami budov zeměkoule a snad i jejím ádrem, ke kterému jsme se ještě nedovrtali. TA lapačka z vesmíru, říkal jsem si. A hladký povrch objektu zůstával pozemskými zbraněmi úplně nepoškozen.

Taky místo, kudy nechali uniknout Joriku, se zázračně zacelilo. A později… se dokonce vyskytla teorie, že CELÁ TA VĚC… byla… zvláštním živým organismem. Možná i byla.
Nastala noc…
Další den ráno se blíž na pole opět odvážilo pár lidí včetně mne a Joriky, ale létající talíř už tam nebyl. Kam odletěl? &Sli jsme ještě blíž. A pak… Ztuhli.
Tam, do země vyryli mimozemšťané nápis... a byl česky.
Uznejte Pluto znovu planetou.

Co? Proč se šklebíte?
Proč se smějete? Proč mým příběhem pohrdáte? Vy malí!
Jestli to neuděláme, tak bude Pluto i planetou naší zhouby. Jorika to ví. Já to vím…
Planeta, ze které možná už zítra přijde zkáza!

_{Foto: www.environmentpacificnews.com}