Když mi bylo deset let, setkal jsem se jedinkrát se starým Ženíškem. Vešel k nám do školy jako duch Marty Hopkirk. A jakoby náhodou. Nikdo ho neznal, nic od něj nečetl, nikdo, tedy kromě naší hodné paní učitelky Hanky.
Ta ho přivedla do třídy a on nám byl neznámý. Neznámý jako napravený kasař a neznámý i jako spisovatel. I já sám si proto proti Ženíškovi připadal jako pověstný muž, a taky jsem mezi spolužáky pověstným byl. Ve třídě.
Ale Ženíšek byl jiná třída. „Ptejte se,“ vyzvala nás paní učitelka. „Ptejte. Stojí před vámi příklad člověka, který se úplně napravil. Nikoho takového jsme ještě ve škole neměli. Jde o nový typ doplňkové výchovy a máte ho za příklad. Přestal navždycky párat kasy (ovšemže nevraždil, to zase by nešlo) a je z něj… Nu, málem Páral…“
Docela vzadu kdosi vyprskl.
„Děti! Ticho. Tento pán začal sekat dobrotu, až se stal spisovatelem kriminálních povídek.“
„A vy z toho vyžijete?“ vypálil jsem od boku. „Z toho, nebo z penze?“ A ještě dnes vidím Ženíška, jak se zakřenil a uškliboval. Bylo mu pětasedmdesát, ale stál u katedry jako pravítko. Tyčil se, došel k oknu, otevřel, plivl přes římsu skoro jako kovboj, obhlédl asi školu a zase zavřel, usedl a učitelce zvonil mobil. „Ano? Opravdu?“ Odkvapila.
Zůstali jsme s Ženíškem sami. Sami s bývalým zločincem. A Ženíšek chvíli pobožně listoval v naší třídnici, potom vytáhl malilinkou foukací harmoniku a zahrál Hořela, lípa, hořela, pod ní panenka seděla, no, a my skoro viděli padat jiskřičky a plakat mládence. Dohrál. Řekl: „To je otázka. Žiju z výtěžku čtyřiceti hodin.“
Nebo já aspoň odpovědi tak rozuměl. Vstal a zmizel v kabinetu za čelní stěnou třídy jako v hrobě, ale přece ještě vykoukl. „Volná zábava!“
Radosti! Nám to nemuseli opakovat. Zavřel a asi na chvíli usnul a my... Hurá! lítali jsme. A lítali, až jsme nemohli. Jako by měl šestý smysl, začal tam najednou zase hrát, vrátil se a bodře se už vzápětí věnoval mé spolužačce, která se vyptávala, kolikrát už v životě použil středník. A Zíbrt Íbrlaj zezadu se tázal chytřeji, na jakém pricipu funguje italská mafie. Ženíšek to detailně vysvětlil (že na principu rodin), ale pak vyložil i pár podvodů Harry Jelínka včetně prodeje Karlštejna a taky principy několikala typů šperháků. Tím beseda skončila.
Skončila, protože do třídy vtrhla paní učitelka s výkřikem: „Vykradli školní pokladnu!“
Lupič se zřejmě doslechl, že Ženíšek přijde, a chtěl to svalit na něj. Vše bylo narafičeno, aby podezření padlo na starého Ženíška, dávno přitom napraveného vypravěče! Pokladnu někdo rozpáral v čase, kdy se Ženíšek nacházel ve školní budově, a jak se ukázalo, páral ji právě jeho stylem. Zmizelo tři sta padesát tisíc. plus co bylo v trezoru navíc. Zlato. Ředitel, jemuž patřilo, měl ale dovolenou a zástupce v inkriminovaném čase prokazatelně učil. Sekretářky nebylo, škola šetřila, a trezor stál v ředitelně, která zůstala - jako vždy – krásně odemčená, takže by kasaři stačilo vstoupit a jen párat. Jako Raffles. Lupin. Jako kdysi Ženíšek. Ale kasař to udělal jinak. Byl asi fretka. On tam místo toho vklouzl oknem. Z římsy. Ano, po římse, zatímco Ženíšek seděl či dřímal kousek před námi. Před devatenácti dětmi puštěnými ze řetězu… &Sťastně. Realizoval dobrý čin, a právě to mu poskytlo dokonalé alibi.
A jak nám jen byl sympatický! Protože paní učitelka nás nikdy lítat nenechala. Natož třicet minut. A tak bychom mu to rádi dosvědčili, tedy kdyby se nás vůbec někdo zeptal. Což se nestalo. A co dělala tu půlhodinu Hanka? Nebudete mi věřit, ale postávala s mobilem právě před ředitelnou a celý čas klábosila s manželem.
Dohonil jsem Ženíška až později před školou. Bylo sychravo až mrazivo a on spěchal k nádraží. Velice spěchal A imponoval mi. Jeho kriminální knihy nebyly moc známy, ale jeho dávné zločiny ano, a tak vlastně náležel k celebritám, ale vyšší třídy než pan Pomeje s Ivetou.
A co JINAK dělá, tedy kromě besed? vrtalo mi hlavou, protože jsem si ještě nedokázal představit stáří. A jak to, že dosud vůbec chodí a má i dobrou náladu? Vnímal jsem, jak je pln skryté energie. Dodaly mu ji děti? Z čeho měl takovou radost? A sám jsem toužil být spisovatelem i bývalým kasařem, a tak jsem se vyptával čili otravoval… A jaké prý budu mít šance na přežití, když se tím stanu? Dohonil jsem zkrátka Ženíška, ač kráčel svižně a nesl si úhledné zavazadlo, takový černý kufřík, který policie hned na začátku formálně prohlédla, protože to sám žádal. Ale stejně… Zdálo se mi najednou, že nám sice hodinu vykládal moudra, ale to nejhlavnější si nechal pro sebe.
„Ale JAKÝCH čtyřicet hodin?“ zajímalo mě.
„No… Jedni známí mých rodičů měli kdysi dvě děti a já si s nimi vždycky v létě hrával, a když jsme vyrostli, jedno z těch dětí koupilo domek, oženilo se, a když ho dnes navštívím, hraju si zase s jeho dětmi. Anebo jiný příběh. V mládí jsem pracoval u kartografie a kolega mě seznámil s přítelkyní, s prací jsme to nepřeháněli a spíše pili pivo. Tu jeho holku jsem měl dost rád, a tak jsem o nich dvou až dodnes napsal čtyři romány, ale teprve v posledním se vzali, no. A když si mou knížku přečetla, vzali se i opravdu. Ne, to byl vtip… A taky jsem chvíli studoval a spolužák… No, zkrátka, během života se Ženíškovi vytvořilo hodně kamarádů a zdaleka ne jen z mokré čtvrti, i hodně chytrých, a povídal o nich a blížili jsme se k nádraží, na louce objímal nějaký pár břízu a Ženíšek mi najednou řekl i tohle: „A není to jen březová kůra, ale i obědy, co léčí… a člověka živí. A vlídný slovo.“ A pootevřel kufřík. Byl to dobrák. A stáli jsme u vlaku, spustil drobný déšť a mně bylo deset. Městečko jsem až do té chvíle neopustil, a tak se mi svět zdál obrovský. Ženíšek mi připadal jako záhada sedmi almar a povídám až sentimentálně: „Neměl byste odjíždět, Jerry! I má sestra… i moji rodiče by vás určitě rádi poznali."
„To si opravdu myslíš?“
Něco vyndal z kufříku.
„A ty?“ ptal se. „Máš ve třídě vůbec nějaké kamarády, jako jsem vždycky míval?“
„No, s holkama zrovna netáhnu.“
„V pořádku.“
A byl ve vlaku. Došel jsem pod okno. Viděl to, otevřel, povídá: „Tady máš od cesty.“ Něco mi podal. „Víš, jinak nepořádám besedy, ale udělal jsem u vás výjimku.“
„Cože?“
Až později mě napadlo, že takových výjimek bylo třeba i víc, kdopak ví, ale zase... Jenom tady byla Hanka. Naše paní…
„Už dávno se znám s tvou paní učitelkou a je moc milá a chytrá. I manžel, takže je občas navštívím a pamatuj si, že se dá povídat jenom s lidmi, které dobře znáš.“
„Ale jak jste to myslel, že žijete z výtěžku čtyřiceti hodin?“ To jako pracovních hodin v týdnu? uvažoval jsem. Jerry zavrtěl hlavou: „V životě jsem nic nedělal.“
„Ne?“
„Ne, ani bych to nestih´."
"Ne?"
"Ne, vždyť sotva stačím navštěvovat známé.“
To mě taky napadlo a vlak se hnul k západu. „Ale neříkal jste, že žijete Z VÝTĚŽKU ČTYŘICETI HODIN?“ křičel jsem. "To jste tedy lhal!“ A kdo lže, krade, blesklo mnou. A kde vzal zlatý řetízek? Co odváží v kufříku? A běžel jsem po náspu a běžel a svíral zlato, ale on se začal smát a smál se a smál a vlak zrychloval a zrychloval a on volal: „To že jsem povídal? Ať ti dá máma profouknout uši.“ A pak už se mě jeho poslední slova dotkla jen jako březnový vítr, který ke mně i dnes po ránu ještě dolétne se zapískáním lokomotivy, aby mě taky trochu podrbal za ušima, a Ženíšek ve vzpomínce opakuje stále: „Žiju - z výtěžku - čtyřiceti - rodin…“
Ale nešlo jen o ty rodiny.