Megaobchod s DVD v berlínské Alexe, jednom z největších obchodních domů v okolí Alexanderplatz, je nepochybně vysněným rájem každého filmového či hudebního fanouška. Zatímco se tady probírám množstvím nosičů, oslovuje mě mladý Němec, pracovník obchodu, zda-li mi může nějak pomoci. Moje vzezření i následná odpověď v angličtině nesmlouvavě vyzrazují, že nejsem zdejší, nicméně, při vyslovení jména Til Schweiger, jehož film právě sháním, se prodavačův profesionálně neutrální výraz mění rychle v uvolněný úsměv. „Ohh!! Til Schweiger! Ja, kein Problem!“

Setkat se v Německu s podobnou reakcí není žádná výjimka – právě naopak. Jen stěží bychom hledali někoho, kdo Tila Schweigera nezná anebo neviděl nějaký z jeho kinohitů, především pak z posledních let, které jej vynesly na dosavadní vrchol jeho filmové kariéry.

Syna dvou učitelů, narozeného v roce 1963 ve Freiburgu, čekal původně osud jeho rodičů. Herectví si Schweigera našlo až na vysoké škole, během studia německého jazyka. Schweigerovo osudové setkání s „kumštem“ znamená z pohledu současného Německa dvě věci: je zde o jednoho schopného němčináře méně, země získala nejúspěšnějšího a nejoblíbenějšího filmaře ve své historii.

Schweigerovým prvním filmovým počinem byla béčková komedie Manta, Manta z roku 1991 (sám Schweiger film označuje za propadák, mnozí fanoušci však právě v posledních letech spekulují o natočení pokračování), o tři roky později herec prorazil rolí Axela Feldheima v ostré (vysloveně německé) komedii Čtyřprocentní muž v akci (1994). Film pojednává o nepříliš úspěšném mladíkovi, dočasně ubytovaném u kamaráda – homosexuála, jehož vztah začíná krachovat na základě domnělé „jiné“ orientace, než s jakou se původně počítalo. Po Čtyřprocentním muži následovalo několik dalších filmů a Schweiger, tak, jako mnozí jiní, zkusil své štěstí v USA. Právě tady potkal svoji budoucí manželku a zároveň matku svých čtyř dětí, americkou modelku Danu Carlsen. Zatímco plození potomků Schweigerovi problémy nedělalo, vlastní kariéra neprobíhala úplně podle jeho představ. Přesto, právě v „americkém období“, Schweiger produkoval jedno ze svých zásadních děl – kritikou i diváky opěvovanou roadmovie Klepání na nebeskou bránu. Příběh dvou, na rakovinu umírajících, mužů, ujíždějících v kradeném autě s milionem v kufru, aby před smrtí alespoň jednou spatřili moře, protože „v nebi se nemluví o ničem jiném“, patří dodnes mezi to naprosto nejlepší, co kdy bylo na dané téma natočeno a Schweiger tak zcela po právu konečně, byť jen na chvíli, prorazil také v zahraničí.



Jestliže v Klepání si Til Schweiger zkusil napsat scénář (v titulkách neuveden), rok 1998 jej obohatil o první režisérskou zkušenost (akční thrilleru Eisbar). Nicméně, v následujících sedmi letech stojí za zmínku jenom dva filmy: Formule, béčková akční podívaná, zajímavá díky spolupráci se Sylvesterem Stallonem a Lara Croft Tomb Rider: Kolébka života, v níž Schweiger, vybaven samopalem, stanul coby protivník svůdné Angeliny Jolie.

Kýžený zlom, na který Schweiger tak dlouho čekal, přišel paradoxně v době jeho manželské krize v roce 2005, kdy prorazil s filmem Naboso (Barfuss), zároveň oznámil odloučení od manželky a odstěhoval se nadobro zpět do Berlína.

Unikátní, nesmírně lidské Naboso, vypravuje příběh Nicka, černé ovce úspěšné německé rodiny, a dívky Laily, chovanky psychiatrické léčebny. Potom co Nick překazí její pokus o sebevraždu, Laila utíká z kliniky, aby následně Nicka, částečně proti jeho vůli, doprovodila na cestě na bratrovu svatbu. Schweigerovo plné nasazení v hlavní roli, v postech producenta, scénáristy a režiséra, sklidilo zasloužený aplaus jak u diváků, tak u kritiky, která film ověnčila několika cenami. Tento úspěch zároveň zajistil slibný start po filmu pojmenované Schweigerově producentské firmě, kterou dodnes podepisuje sto procent svých projektů.

Po úspěšném „startu“ s Naboso však jakoby se Schweigerova kariéra začala pozvolna vracet do vyjetých kolejí. Po komedii Kde je Fred?, pojednávající o zedníkovi, který se kvůli získání podepsaného míče basketbalové hvězdy nechá upoutat na invalidní vozík, Schweiger narazil s průměrnou hollywoodskou selankou One way. Přestože film, alespoň z evropského pohledu, patří mezi nemastný neslaný průměr, anglicky hovořící publikum napadalo Schweigerův německý přízvuk (ačkoliv také podle jména jeho postavy mělo jít o přistěhovalce…) a film propadl. Začalo tak být více než jasné, že jediným místem, kde se úspěch s Naboso může zopakovat, zůstává Evropa, resp., rodné Německo.

Onou filmovou senzací, která s definitivní platností posvětila Tila Schweigera jako největší německou filmovou hvězdu současnosti, měla být rodinná komedie Keinohrhasen (Zajíci bez uší, 2007), do níž Schweiger (stejně jako v několika předchozích případech), kromě sebe, obsadil také svoje děti – Lunu, Valentina, Lilli a teprve pětiletou Emmu. Skvěle napsaný scénář operuje s postavou Luda, novináře bulvárního The Bild, který se následkem soudního příkazu ocitá v mateřské školce, v níž má odpracovat 300 hodin veřejně prospěšných prací. Problémem však nejsou ani tak děti samotné, jako nadřízená Anna, bývalá spolužačka ze školních let, kterou malý Ludo s oblibou šikanoval.

To, že se bývalé role obou hlavních protagonistů nejenom vymění, ale posléze přejdou v něco úplně jiného, netřeba zmiňovat. V každém případě, reakce německé veřejnosti na Keinohrhasen předčila očekávání i samotného Schweigera. Film brzy přivítal miliontého diváka (nyní je počet mnohonásobně vyšší), Německo doslova zaplavili plyšoví králíci bez uší (hračka, kterou Ludo ve filmu ušije pro děti), a ze Schweigera se stal novodobý idol žen, protože díky Keinohrhasen jasně dokázal, že „rozumí ženské duši“.
 
Přestože uvedením Keinohrhasen získalo jméno Til Schweiger vytoužený punc kvality, jeho hodnotu sem tam snižují některé projekty (Far Cry), do nichž se, zjevně nepoučitelný, herec nechává čas od času vmanévrovat. Za poslední čtyři roky na jeho konto přibylo úctyhodných 11 filmů, z nichž mezi nejdůležitější patří Rudý baron (2008), z velké části natočený v České republice, Zweiohrkuken (Kuřata se dvěma ušima - pokračování Keinohrhasen, 2009), Tarantinovi Hanebný pancharti (2009) a poslední Kokowaah (2011), hořkosladká romantická komedie (premiéra byla teprve 3. února, takže ji ještě stále můžete vidět v německých kinech), v níž Schweiger řeší dilema dvou mužů - otců – biologického a nebiologického, vyrovnávajících se se zprávou, že roztomilá Magdaléna (Emma Schweiger) je/není jejich dcerou.



Pokud jste dočetli až sem, zbývá si položit klíčovou otázku: proč filmy Tila Schweigera v České republice, až na výjimky, nikdo nezná? Přestože odpověď částěčně naznačuje už úvodník našeho březnového tématu, myšlenka položení přímého dotazu českým distributorům určitě není od věci. Sama za sebe mohu konstatovat, že za posledních několik let jsem v celosvětové produkci nenašla vtipnější a oddechovější, zároveň inteligentní, filmy, než jakými jsou právě ty z dílny Tila Schweigera. Rozhodnutí o zakoupení práv však zůstává na bedrech mocných, a tak nezbývá než doufat, že se jednosměrný pohled - totiž na západ - snad časem změní a v případě Schweigera nezůstane jen u chabého popisu jeho děl na stránkách Rozhledny.

Co byste ještě měli vědět o Tilu Schweigerovi...

... často obsazuje herce do svých filmů alespoň dvakrát (Jurgen Vogel, Matthias
Schweigerhoffer)

...často vyhledává nové neotřelé skupiny a muzikanty (One Republic, Hurts...), jejichž písničky používá do svých filmů...

...v každém filmu najdeme scénu, jejíž hlavní protagonistkou je záchodová mísa (tradice od dob Barfuss)

... v jeho filmech najdeme úmyslně opakované repliky, často i stejně zahrané, ze scénářů jeho ostatních filmů. Jedná se o jakési „propojení" s fanoušky

... přes odloučení od manželky (doposud se nerozvedl) je starostlivý a milující otec. Svoje filmy pravidelně věnuje svým dětem, které do nich často obsazuje.
Nejnadějnější z klanu mladých Schweigerů se jeví nejmladší Emma, která v současnosti brilantně zvládla roli v Magdalény v Kokowaah

... k jeho největším hitům existují neméně slavní plyšáci. Jmenovitě Keinohrhase, Zweiohrkuke a k poslednímu Kokowaah Esel familie

... své filmy často točí v Berlíně - v městě, kde trvale žije

... patrně jako jediný Evropan si zvládnul zahrát po boku Brada Pitta (Hanebný pancharti) i Angeliny Jolie (Lara Croft Tomb Rider: Kolébka života)


foto: allmysteries.com, nabehr.de, stern.de, flickr.com, kokowaah.de