Tramvají jezdím co možná nejméně. Ale tuhle listopadovou sobotu jsem po letech zavítal z venkovské Plzně do Prahy a do kavárny Rybka, kterou jsme po dlouhém a prokláboseném odpoledni s kamarádem Jirkou opustili v doprovodu hlavní tamní servírky Kláry.
&Sli jsme ve třech Vodičkovou, do odjezdu mého expresu z Hlavního zbývalo tři čtvrtě hodiny. Toužil jsem dojít k vlaku poctivě po svých čtyřech jako Juraj Puci a nevím proč, ale Jirka navrhl, abych jel s nimi tramvají. „Půjdu raději pěšky,“ navrhoval jsem. „Aspoň mi neunikne žádná historická...“
Dobře míněná slova zanikla v hukotu přijíždějícího vozu. Neodhodlal bych se nikdy nastoupit, ale stála vedle mile zakřivená Klára. Jdu do toho! I bez lístku! A Jirkovi jsem horlivě sliboval: „Neboj! Kdyby šel revizor, pokutu zaplatím a nebudu po tvé mamince vymáhat."
„Vole! A když půjde?“
„Kluci, já zrovna přemýšlím, kolik taková pokuta letos dělá v Euro,“ zazvonil Klářin jinak nepatrně chraplavý hlas. Byla krapet společensky unavená, a jak vzpomínám, uvnitř kavárny občas kladla hlavu osaměle na pult nebo i náš stůl.
„Aspoň se když tak zasmějem,“ řekl jsem jí. „Jirko, stačí mi k nádraží dvě zastávky?“
„Klidně tři,“ odvětil Jiří bohorovně a tramvaj sebou divně trhla. Rovnováhu udržovat, rovnováhu udržovat! vzpomněl jsem na legendu. "Tuhle jsem, vy dva, slyšel novou neznámou povídku… a jmenovala se Moje jízda tramvají.“
Měl to být fór, ale Klára usínala na Jirkovi a on řekl: "Moje jízda tramvají? To je přece od &Simka a Grossmanna.“
„Os &Simka a Gross... Co?“
„Od Grossmanna,“ vybuchla Klára otráveně. "Od Pražana Jirky Grossmanna." A Klářina domněnka, že jsem idiot, nabyla vrchu. I proto kladla již ve své kavárně hlavu na barpult a spěchala se zavřením. Vymést pavouky ven, zapečetit kavárnu a mě taky zavřít. Cink! První zastávka. Znovu jsme se rozjeli a lidí jako naváto. „Gross... Gross... Jak že to bylo?“ Rád dělám blba, mám to i vrozené a je to bezpečné, i když ne pokaždé. A Jiří pojednou vybafl: „Na splašený krávě jsi jel?“
„Ne.“
"&Skoda."
"Protože je to stejný jako tramvají.“
„Jen se míň mačkáš,“ dodala Klára. Oba povídku samozřejmě znali, ale naivně uvěřili, že já ne a jsem tudíž ignorant století mimo veškeré kulturní pojmy hip-hopu a popu.
"Mátě vraj tuná v Praze vela kapsářů," změnil jsem tedy inteligentně téma. "Copak já. Já pořád čumím okolo, stihomam..., ale nějaká babička, té vytrhnou kabelku jedna dvě."
Klára zdvihla krk a řekla: "Ať mi někdo zkusí vytrhnout kabelku!" A dívala se na mne urputně jako na vraha. Cink! Druhá zastávka. A tramvaj sebou zase divně trhla. Sebevědomě jsem pokračoval: "Na kradení je bezva finta. Někdo vystřelí, chápete, třeba z poplašňáku, ale jinde. A zatímco se lidi kouknou kde, ten fiškus kapsář zapracuje právě tady," dotkl jsem se nemravně Kláry!
"Nech si to, jo?" sykl Jiří.
"Počkej... Vy spolu chodíte?"
„Revize jízdenek!“
Čas okamžitě začal běžet jinak a ještě teď jinak běží. &Sok mě obaluje a šátrám v portmonce, Jíří a Klára jenom zírají a Klára se po chvíli distingovaně odvrací. Konečně! Podávám vyššímu muži flegmaticky občanku. „Člověče, to je náhoda, zrovna jsme o vás hovořili. Nemám lístek!“ A to je konečná.
Tramvaj zastavuje potřetí. Do odjezdu mého vlaku z hlavního nádraží zbývá čtyřicet minut – a proč jenom nejsem jeptiška a proč jsem nešel pěšky. Jako Juraj Puci. A proč jsem neputoval krásami Prahy bez Jiřího o bez Kláry, ach, proč? A proč ti dva nešli se mnou pěšky. V ten pochmurný den jsem navíc v kavárně pošetile utrácel a dokola chlastal koly střídané vídeňskými kávami a debatoval s Jirkou o nesmrtelnosti chrousta i Edgaru Allanu Poeovi a pokukoval po Kláře, ale to pokukování neudělalo dojem a Klára pokaždé jenom odnesla moji dopitou láhev, dodala novou a zůstávala minimálně na povrchu lhostejná. Stále chodila pro ty charakteristické láhve a měla takové starší džíny, a protože to byla specifická kavárna, chvílemi četla, a přišel za ní nějaký mladý kluk a seděl proti jejím rozčeřeným vlasům na barové stoličce a s čírem a mluvili taky o smrtelnosti chroustů. A když Jiří dopil vídeň, tak mu ji šla Klára okamžitě vyměnit, ach jo. A mně tak rychle ne. Ale nežárlil jsem. A vyměnila kafe a vrátila se za pult a vypadala stále trochu smutně. Hezká žena.
"Ježíši, revizor. No, aspoň se tomu opravdu můžeme zasmát, ne?" řekl jsem. "Jirko, už je to třetí stanice nejblíž k nádraží?“
„Jasně, ty vole!“ odpověděli tentokrát dvojhlasně, ale zkoprněle. "A dáš si ještě kolu?"
„Dík."
Stanice nejblíž nádraží. Perfektně to tedy vyšlo. I časově. Místně i lidsky. A revizor? „Tuná si vystoupítě!“ A já: „Tak čau, vy dva. Mějte se.“
„Ahoj, Lorenci.“ A já se ocitl venku sám s revizorem a beze zbraně, ale dělal jsem aspoň, že tu bazuku hledám. A revizor: "Zaplatíte?"
„Ne."
"Odmítáte zaplatit?"
"Ano."
"Proč? Jste snad Sagvan Tofi…, nebo co?"
A tak jsem mu to podepsal. Tu spolupráci. Do čtrnácti dnů se však budu muset dostavit, víte kam, a zaplatit, protože jinak se ke mně nedostaví osobně Pavel Bém, ten má jiné starosti, ale rovnou exekutoři, anžto částka v Eurech prý vždycky hrozně rychle pučí a bude jako Everest, jak jsem čítal na síti. A věděl z tisku. Denního. I kavárenského. I Klářina. A Jirkova. A zatímco tramvaj s Jiřím a Klárou odjížděla k Jirkovi domů do Ďáblic, marně jsem vysvětloval, že vražda spáchaná na revizorovi před bohem není zločinem a revizor si zřejmě vzpomněl na školení a instrukce a uskočil přede mnou do další tramvaje, už to stejně měl černé na bílém jako Mefisto, i když ne krví, a já usedl na chodník a hořce plakal a plakal jako hrdina v nějaké knize Williama Saroyana. Ale neměl jsem ani tygra a najednou… Je to sen?
Stáli nade mnou Jiří a Klára. „Kde jste se tu vyčarovali?“ Oba milenci asi museli nenápadně vyskočit druhými dveřmi tramvaje a teď mě instruovali, abych se zvedl z prachu. "Hele, a doprovodíme tě k nádraží, Lorenci." Přestal jsem plakat.
"A co za mne takhle i zacálovat pokutu?"
"Ukaž ten papír?" řekl Jirka. "Hele, tak tohle je udělané Klářinou domácí tiskárničkou a tohle jsem vygeneroval na počítači. Nic víc."
"Cože? Padělek? Hm. A kdo byl ten vůl, který hrál revizora?" nechápal jsem.
"Můj spolužák Houžvička."
"Kriste. A já skoro umřel na zástavu srdce."
"Chceš říct, že ses neposral."
"Div jsem se nestal Sagvanem Tofim,"
"Pojď, ty blbe!" a vedli mě k nádraží jako psa a dokázali to bez vodítka, byl jsem střízlivý, Koupili mi lístek a šli jsme všichni tři na čtrnácté nástupiště. Expres přifištěl a jejich kamarád Lorenc, tedy já, nastoupil. Z uličky jsem stáhl okýnko. "Tak ahoj!" Ale viděl jsem jen Jirku. "Kde je Klára?"
"Tady," zaznělo za mými zády. Vlak byl prázdný, jak to dnes chodí, ale Klára v kupíčku rozkládala úhledný spacák a rozpouštěla vlasy jak Jiří Schelinger. "Lístek, mám, Lorenci, o to se neboj, a kdyby šel revizor..."
"Kláro! Clarisso! Ty tu necháš kavárnu? Ty se mnou pojedeš na západ?"
"Navždycky."
"Ale to jsou kydy!"
"Kida zabili, jak říká Ivan Mládek. Na Plzeň, Vávro, na Plzeň!"
Bál jsem se. Klára se mi hrozně líbila, ale co když bude nudná a možná bych si lépe pokecal s Františkem Ringo Čechem. Nebo i s Luky Vaculíkem. Ale byla tu jen Klára a prý změní identitu a bude si u nás v muzejní kavárně říkat Bára, i když to radši ne, aby ji prý nechtěli někam „k báru“. „Jorika! Budu Jorika. A jestli chceš, můžeme i pěstovat užitečné zvíře. V klokotu velkoměsta člověk rychle ztrácí kontakt s přírodou a já nechci slevu zadarmo. Zůstanu s tebou Lorenci a kdopak ví, jestli opravdu nepotřebuješ revizi." A já tam stál jako marná sláva a Jiří, ten pohodlný a podlý Pražan se klidně, vítězně a široce usmíval a zvolna se před mýma očima měnil… v Jirku Grossmanna. A tu se mi vybavily i jeho občasné řeči o redaktorce Blesku Sabrině a novinářce z Aha Sandře i jakési Voršilce Karle z Výtoně a ach, jak jsem mohl jen uvěřit, že by to táhli s Klárou z Rybky? Byl to omyl a Jiří byl zkaženější prominent. A byl vysazený na bohatší, ten padouch. A byl povrchnější. Ó! A dostali mě oba. A vlak se hnul a Alfred Hitchcock končí jeden film zajetím do tunelu a „Jiří Grossmann“ se právě vracel ze čtrnáctého nástupiště do svého revíru. A dál? Co? Jsem snad Slávek &Simek? "A ob-jev-te-se OBÁ… někdy v Pra-ze-é!" volal ještě Grossmann za expresem do tunelu a čtrnácté nástupiště se vzdalovalo a rychlík obalila temnota. Obrátil jsem se ke Kláře.
"No?" vyzvala mě. "Tak se ukaž, ty… &Simku!"
Myslíte, že jsem se svlékl? Nevím. Ale co vím určitě, je, že jsem strhl masku jako Fantomas, aby konečně pochopila, kdo z českých agentů před ní opravdu stojí, a Klára vydechla a jenom naprosto netuším, jestli s úlevou: "Tak je to přece pravda. Sagvan… Tofi."